Přehrávač PONO je nedokonalost, statement i melancholie
Autor následujících řádků prohlašuje, že není, nikdy nebyl a nikdy nebude audiofilem. Pojem loudness war mu donedávna splýval s dvojicí znesvářených domácností, které válčí přes tenkou bytovou příčku, a debaty o rozdílu mezi CD a vinylem ho nechávaly chladným.
Na druhou stranu měl vždy rád Neila Younga a poslech hudby v terénu, pokud možno v nejlepší dostupné kvalitě. Náhodná konstelace se zhruba před rokem spojila a výsledkem byl první (a možná poslední) počin v oblasti crowdfundingu produktu, který Neil Young vyvíjel společně s ceněnými audioexperty a opatřoval mesiášskou mytologií o převratu v poslechu hudby a jejím návratu zpět posluchači. A protože zmíněná revoluce mě už několik týdnů hřeje v kapse, přicházím s kolekcí veskrze neodborných uživatelských dojmů.
Předně, na rozdíl od celé řady crowdfundingových zázraků dorazila má odměna v podobě bambusového boxu a žlutého přehrávače ve tvaru slavné švýcarské čokolády dokonce o něco dříve, než kampaň slibovala. PONO vonělo čínskou továrnou a také tím, že je stále ještě hluboko ve stadiu optimalizace. Samotné rozpoznání v počítači bylo dobrodružstvím na hodinu, přídavnou SD kartu systém rozeznal až po týdnu a běžné uživatelské úkony, jako aktualizace firmwaru, byly ještě pár dní adrenalinovým zážitkem.
PONO působí v mnoha ohledech anachronicky. Není placaté, ale hranaté, nesplývá, ale cítíte ho. Nejen proto, že je velké a těžké, ale i proto, že díky baterii, která živí D/A převodník a předzesilovač, hřeje (v zimních měsících prima, léta se obávám). Je to artefakt, který se snaží vyzařovat jedinou zprávu – chci poslouchat kvalitní hudbu, nechci sharovat, streamovat, řešit vychytané aplikace.
V oholeném androidím prostředí to ani nejde. Přehrávač skutečně jen přehrává. Pak už tu máme jen možnost sestavení playlistu, dvě grafická témata (tmavé/světlé) a několik spartánských nastavení. Dotykový displej by byl možná cool před pár lety, dneska jeho malá plocha, nízké rozlišení a citlivý gyroskop budí spíš lehké pobavení. Nedostatků má PONO celou řadu, paradoxně je to ale typ nedokonalostí, ke kterým je snadné být shovívavý a brát je jako „polidšťující“ součást hry na posluchačskou rezistenci.
Pokud ujíždíte na kompaktním designu a sociálním aspektu poslechu hudby, nabízí vám Neil Young macatý žalář. Ano, v přídavném programu PONO music world můžete online nakupovat tracky i alba ve vysoké zvukové kvalitě (pokud tedy žijete v regionu, kde je tato služba nabízena, ČR tam nepatří) a stahovat si informace, ale žádný sociální aspekt, zesíťované uživatelské profily, sdílené playlisty. Komunita PONO je definovaná tím, že podobnými aspekty pohrdá jako něčím, co hudbu kastruje a mění na snadno dostupnou a konzumovatelnou komoditu.
O tom, co lidské ucho může reálně slyšet, byly popsány stohy virtuálního papíru. Za sebe říkám, že rozdíl mezi kvalitním MP3 a bezztrátovým formátem nepoznám (klidně po mně házejte přenosky a další harampádí), takže žádné velké osvícení skrytým duchem hudby díky PONO necítím. To ale neznamená, že Youngův žalář není zvukově luxusní. Čím lepší sluchátka, tím zřetelnější je, že v cenové hladině střední třídy nabízí PONO skvělý a bohatě prokreslený posluchačský zážitek, který subjektivně překonává chytré telefony i specializované playery (autor srovnával se Samsungem S3, iPodem a MP3 walkmanem Sony).
I notoricky známé skladby najednou mají větší hutnost a víc vrstev. Pojmy jako dynamický rozsah už nejsou jen termíny z internetových diskusí, kde si spílají divní pánové s kabely za několik desítek tisíc. Při troše drzosti dokonce můžete začít předstírat, že rozdíl mezi VBR MP3 a FLACem skutečně slyšíte, a tím upevnit svůj společenský status hi-fi aristokrata.
To nejlepší na PONO playeru nicméně je, že žádná veřejná gesta dělat nemusíte. Můžete si ten podivný objekt zapnout do kapsy (to už je samo o sobě trochu gesto) a nechat ho dělat to, co jediné umí – hrát. Neil Young rozhodně nepřináší revoluci, která mění poslech hudby od základů. Přinejlepším je to návrat k výlučnosti privátního vztahu posluchač–hudba, který PONO úsměvně uctívá jako ztracenou hodnotu, zdánlivě trendům navzdory.
Nelze ale přehlížet, že pod rouškou výlučnosti je PONO především chytrý marketingový tah, jenž osloví ty, kteří nakupují kvalitní lokální jídlo, vyhledávají kvalitní lokální piva a pořizují artefakty, které se uštěpačně staví k hlavnímu proudu. PONO zjevně nechce mít sílu, která by ho z alternativy proměnila v mainstream. Právě existence mezi zásadovým postojem a přehnanou pózou mu plně vyhovuje. Je to paradoxně takový přemoudřelý olysalý tatík, kterému ale člověk rád dopřeje sluchu.
Young, inženýři z Ayre Acoustics a marketingový tým hranatého „správňáka“ odvedli poctivý kus práce. PONO je lidsky nedokonalý produkt, jasný „statement“ i kus romantické melancholie. Zkrátka něco, co má v dnešní popkultuře a velké kapse své místo.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
