Prince byl provokatér, hitmaker, hlavně ale ambasador jinakosti

Pop v osmé dekádě, to jsou tři velká jména – Michael Jackson, Madonna a Prince. První svým úžasným hlasem a citem pro rytmus dokázal prolomit rasovou bariéru, druhá jmenovaná díky své odvaze překročila hranice genderových stereotypů, ale co ten třetí? Podivín nevelkého vzrůstu z Minneapolisu vstoupil na scénu na přelomu sedmé a osmé dekády oděný jen ve slipech a kníru (viz obaly desek Prince a Dirty Mind) a neudělal nic menšího než to, že vzal všechna pravidla dobového popu a převrátil je hlavou dolů. Vzal černošské styly jako funk, soul, R&B a disco a smíchal je s glam rockem, novovlnnými syntezátory a provokativní sexualitou a postavil si vlastní hitovou fabriku o jediném muži.

V rozmezí let 1982 a 1994 vypustil do světa takovou záplavu legendárních desek a hitů, že se s ním můžou v dějinách rovnat snad jen Beatles v šesté dekádě. Před Princem existovaly žánry a cílové skupiny podle věku, pohlaví či barvy pleti, po něm už byl prostě jen pop.

Prince - Dirty Mind |foto: Warner Bros Records

Vše podstatné o Princově nástupu na konci 70. let řeknou názvy jeho prvních hitových singlů – Soft and Wet a I Wanna Be Your Lover. V té době se zdálo, že kariéra sexem posedlého mladíka nemůže mít dlouhého trvání, nicméně třetí dlouhohrající album Dirty Mind z roku 1980 všechny přesvědčilo o opaku. O dva roky mladší nahrávka 1999 mu dala obří hit Little Red Corvette, těžko ale mohlo něco připravit fanoušky na frontální útok, který přišel v roce 1984 se soundtrackem k jeho vlastnímu filmu Purple Rain. Zatímco snímek je dnes po právu zapomenut, soundtrack bývá řazen mezi nejzásadnější desky, a to nejen osmé dekády. Prodalo se ho 22 milionů kusů.

Prodejní úspěchy Purple Rain už Prince nikdy nepřekonal, hity ale sbíral i v následujících letech – Raspberry Beret, Pop Life, Kiss, Alphabet St. a další. Jeho autorský přetlak byl tak velký, že kolem sebe soustředil kohortu dalších muzikantů, s nimiž natáčel desky, a rozšiřoval tak svůj vliv. Co se týče kritického ohlasu, zasáhl střed terče ještě v roce 1987 s dvojalbem Sign o’ the Times, reagujícím na politickou situaci své doby. Na konci osmé dekády slavil velké komerční úspěchy se soundtrackem k filmu Batman a devadesátky startuje s hitovou deskou Diamonds and Pearls. Pak se ale naplno rozhořel jeho spor s nahrávací společností Warner, Prince si napsal na tvář slovo „otrok“ a pustil se do války s celým hudebním průmyslem. Změnil svoje jméno na nečitelný symbol (v médiích ho překřtili na Umělce dříve známého jako Prince) a definitivně se odpoutal od všech standardů popového průmyslu.

Musím napsat něco o Princovi a už hodinu mám v otevřeným notepadu jediný slovo - "bůh"

— Karel Veselý (@karlvesely) 21. dubna 2016

Od poloviny 90. let přichází jeho nejbláznivější období – opojen absolutní svobodou vydává trojalba (Emancipation), jazzové improvizace a experimentuje s přímou distribucí. S jeho tempem v té době ztrácí krok i ti nejzarytější fanoušci a do médií prosakují zprávy o excentrickém chování. Na začátku tisíciletí to vypadalo, že mu stačí vydávat desky pro pár nejvěrnějších, v roce 2004 se ale znovu vrátil ve velkém na výsluní. Zahrál na Grammy Awards, vstoupil do Rock’n’rollové síně slávy a v březnu se vydal na monstrózní půlroční turné Musicology. O dva roky později stanul s albem 3121 na čele americké hitparády a následnou desku Planet Earth poslouchají miliony lidí díky tomu, že ji vydal jako přílohu denního tisku. Zas a znovu je krok před všemi ostatními.

Svoje pracovní tempo nezvolnil ani po padesátce, byť desky z posledních let (včetně loňských dvou dílů alba HITnRUN) nepatří k jeho nejlepším. Povedlo se mu ale usmířit s Warner Music a získat zpět autorská práva na všechny svoje nahrávky. Následovat měla opulentní kampaň s reedicemi jeho slavných desek. Té se ale už Prince nedožil.

Jako každá správná megahvězda vybudoval Prince kolem sebe a své diskografie něco, co se nedá popsat jinak než jako mytologie. Její součástí je mytické, nerealizované trojalbum Crystal Ball, deska Black Album stažená z trhu těsně před vydáním či ezoterické obskurní nahrávky vydávané pod pseudonymy. Pro fanoušky byl kultem, polobohem, do jehož bohaté diskografie se dalo vkročit a strávit v ní celé roky. Prince ale nebyl jen nejbáječnější hitmaker všech dob, svou hudbou změnil způsob, jakým nahlížíme na pop a svět vůbec.

„Prince není člověk, jako spíš persona nebo prostor, v němž se může stát, čímkoliv chceme, aby byl. Jeho bytí a jeho touhy jsou rozprostřeny přes všechny rasové a sexuální bariéry. Jeho hlavním cílem je rozpustit všechny rozdíly a hranice,“ napsal o něm na konci 80. let publicista Simon Reynolds. Prince nebyl nikdy otevřeně politický, zpíval hlavně o sexu – ten byl ale pro něj metaforou, kterou nás učil, že hranice mezi lidmi jsou iluzorní. S Princem odchází další ambasador jinakosti, světa, který není, ale mohl by být. Byl to jen pop, ale zároveň to bylo něco víc.

via GIPHY