Půlrok s Johnem Zornem
Dvaašedesátiletý Zorn je nejpozději od začátku 80. let synonymem newyorské avantgardní hudební scény takzvaného downtownu. Začínal jako improvizátor na altsaxofon, jímž je dodnes, rozhodně se tím ale nenechává omezovat a podniká výlety myriádou nejrůznějších směrů.
Toužíte po vykloubeném easy listeningu? Zásnubách jazzu s hardcorem? Barovce vytvořené náhodným taháním karet a stříháním not? Extrémním metalu se saxofonem? Zhudebněné strategii několika kolektivních sportů? Řízené velkoansámblové improvizaci? Avantgardním klezmeru? Komořině?
To vše a ještě mnohem víc má Zorn na skladě, většinou přímo na skladě svého vydavatelství Tzadik, na kterém k tomu všemu stíhá vypouštět do světa desky desítek jiných hudebníků v edičních řadách věnovaných ženám, extrémní japonské scéně, současným skladatelům, radikální židovské kultuře i filmové hudbě – jen jeho vlastní Filmworks již čítají pětadvacet titulů. Opulence, virtuozita, poučenost, extrém, neodmyslitelné kapsáče zvané zornovky – a přesto celosvětový úspěch; tak by se do pár slov dal shrnout umělecký příběh Johna Zorna.
Coby hudebník Zorn zdaleka neúčinkuje na všech svých albech. Mnohdy je přítomen jen jako autor. Z jeho letošní produkce mi přes uši přelétlo pět titulů a album Hen to Pan rovnou nese podtitul „John Zorn hrán jinými hudebníky“. Jde o nastudování a přearanžování tří Zornových vážnohudebních kusů. Z díla pro dvě cella Ouroboros se zde například stává nářez obohacený o nikterak zdrženlivé bicí.
Na ostatních letošních novinkách Zorn také nehraje, výjimkou je jen třetí díl varhanních improvizací Hermetic Organ, tentokrát z festivalu soudobé vážné hudby v britském Huddersfieldu. Varhany tu mnohdy zní jako generátor hluku, chrám Páně, s nimiž si jejich zvuk obvykle spojujeme, je v Zornových instantních kompozicích přítomný spíš latentně. Zorn naplno experimentuje s možnostmi nástroje a odhaluje jeho netušený zvukový potenciál.
CD Pellucidar je pátou nahrávkou Zornova aktuálně nejmilejšího instrumentálního ansámblu, sexteta, v němž se klávesy Jamieho Safta, vibrafon Kennyho Wollesena a perkuse Cyra Baptisty potkávají s hrou dvorního kytaristy Toma Waitse Marca Ribota a basou Trevora Dunna, známého mimo jiné z Pattonových Fantomas. Bubnuje Joey Baron, ten, kterého jsme za bicími viděli v roce 2000 při jediném Zornově koncertu v Čechách, a je to krásný easy listening s nejrůznějšími exotickými názvuky. Tématem tentokrát není půlnoc ani liché vědy, nýbrž specifické rozkoše fantasy literatury. Není vyloučeno, že ve stejné době, kdy dohlížel na nahrávání této něžné lahůdky, Zorn instruoval i trio John Medeski, Kenny Ghohowski a Matt Hollenberg. Výsledek s názvem Simulacrum ukazuje třeba to, že i jazzmani mohou být schopnými metalisty a jde to i bez basy.
Když John Zorn slavil šedesátiny, oslovil své oblíbené spolupracovníky z řad vokalistů, aby si vybrali jeho libovolnou kompozici a udělali z ní písničku. Album The Song Project Live at Le Poisson Rouge – z celé várky nejpestřejší a nejdivočejší, vlastně jakýsi alternativní mikrokatalog několika Zornových strategií – ukazuje, jak to kapele po návratu z evropského turné znělo doma v New Yorku. Zpívá Mike Patton, ansámbl diriguje sám neúnavný neveterán John Zorn.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.