Rap před soudem. Když rapuješ o vraždě, jsi vrah

Na univerzitním webu jedné z fakult Kalifornské univerzity v Irvine vyšel text představující disertační práci Adama Dunbara, který zkoumal, zda negativní vnímání rapové hudby a rapperů ovlivňuje rozhodování porotců a porotkyň v trestních procesech. Debata o tom, jak stereotypy o rapu, respektive o jeho tvůrcích a posluchačích, ovlivňují americký soudní systém, se vede minimálně od konce nultých let, kdy se louisianský žalobce snažil usvědčit Torrence Hatche alias Lil Boosieho, že si objednal vraždu svého souseda, přičemž obžaloba byla vystavěná pouze na rapových textech, které se u Torrence Hatche našly. Porotě se ovšem důkazy založené na umělecké tvorbě obviněného zdály málo a Hatche osvobodila.

Rappeři = teroristé a dealeři

Takové štěstí už ale neměl Clyde Smith alias G-Red nebo taky Tattoo Face, jehož auto zastavila policejní hlídka pro překročení rychlosti a našla u něj léky, které si Smith legálně na předpis koupil v Texasu a vracel se s nimi do Louisiany. Policisté Smithe obvinili, že léky chce prodávat na černém trhu, a i v jeho případě byly jedním z hlavních důkazů proti němu rapové texty a videa. Rapoval v nich totiž o tom, jak v Texasu nakupuje zboží, které doma dealuje zájemcům. V jeho případě už ale porota neviděla rozdíl mezi uměleckými smyšlenkami G-Reda a reálným životem Clyde Smithe a Smith byl odsouzen ke třiceti letům odnětí svobody. (Podrobněji o obou uvedených případech zde.)

Známý je rovněž případ vysokoškolského studenta Olutosina Oduwoleho, který byl v roce 2011 na základě svých přípravných poznámek k rapovým trackům odsouzen na pět let do vězení za přípravu teroristického útoku. Oduwole se odvolal a v roce 2013 byl předchozí verdikt zrušen, nicméně čas strávený za mřížemi mu už nikdo nevrátí (o tomto případu si je možné poslechnout podcast). Letos v březnu pak kalifornský soud rozhodoval o tom, zda rap, ve kterém jsou zmíněna jména konkrétních osob, představuje nebezpečné vyhrožování, anebo zda se jedná o uměleckou fikci (zde). Vlastní texty byly použity v trestním řízení i proti známým jménům hiphopové scény – Mac Dre, Snoop Dogg a Beanie Sigel by mohli vyprávět, nicméně nejtvrději tato praxe dopadá na amatérské nebo začínající rappery.

Umělecká výpověď, anebo doznání zločince?

Při soudním procesu může tvorba obžalovaných, například hudba, básně, ale také kresby, komiksy a samozřejmě hudební texty, sloužit jako jeden z důkazů pro jejich vinu nebo nevinu. Problémem ale je, že podle celé řady autorek a autorů (např. zde) se tímto způsobem mnohem častěji přistupuje k rapu a k hip hopu než k jiným hudebním žánrům. Pokud obvinění skládají a píši rockové, punkové či country písně, je vysoce pravděpodobné, že se jejich tvorba před soudem nebude vůbec probírat. A pokud ano, existuje docela velká šance, že jejich výtvory budou vnímány jako samostatná umělecká díla, nikoliv primárně jako autobiografické výpovědi. Ovšem k hiphopovým textům soudy a poroty většinou přistupují jako k osobním doznáním.

Notorious B.I.G. na obalu desky Born Again |foto: Bad Boy Entertainment

A právě to, zda a jak stereotypy o rapu a rapperech ovlivňují rozhodování porotců a porotkyň, se rozhodl zjistit psycholog a kriminolog Adam Dunbar. Ve svém výzkumu provedl tři experimenty, kdy ve dvou z nich dával respondentkám a respondentům přečíst stejný text, o němž ale bylo jednotlivým skupinám účastníků řečeno, že patří do různých hudebních žánrů, a následně pak měřil, zda se vnímání textu a jeho autorů liší podle přiřazeného žánru. V posledním experimentu pak zkoumal, zda se hodnocení předložených textů mění podle toho, jestli si respondenti a respondentky myslí, že obžalovaný je vinen či nevinen.

Country, rap, punk a heavy metal

V prvním experimentu Dunbar s drobnými obměnami opakoval experiment Carrie B. Fried z devadesátých let (podrobněji zde). Dvě skupiny respondentů dostaly tytéž texty, ale jedné se řeklo, že se jedná o texty country písní, zatímco druhé, že se jedná o rap. Ve skutečnosti se jednalo o texty country písní ze šedesátých let. Ovšem ti respondenti, kterým bylo řečeno, že jde o rap, texty hodnotili jako násilnější a více autobiografické než ti, kteří si mysleli, že jde o country.

Texty použité při experimentech
Folková píseň Bad Man’s Blunder od skupiny Kingston Trio:
Well, early one evening I was rollin’ around
I was feelin’ kind of mean, I shot a deputy down.
Strollin’ on home, and I went to bed.
Well, I laid my pistol up under my head.
Well, early in the morning ’bout the break of day,
I figured it was time to make a getaway.
Steppin’ right along but I was steppin’ too slow.
Got surrounded by a sheriff down in Mexico.
Píseň A Boy Named Sue od Johnnyho Cashe:
Well, I hit him hard right between the eyes
And he went down, but to my surprise,
He come up with a knife and cut off a piece of my ear.
But I busted a chair right across his teeth
And we crashed through the wall and into the street
Kicking and a’ gouging in the mud and the blood and the beer.

Druhý experiment byl podobný prvnímu, ale s tím rozdílem, že o totožných country textech se různým skupinám řeklo, že se jedná buď o heavy metal, nebo punk, nebo country, anebo rap. Dalším rozdílem bylo, že se nehodnotil samotný text, ale předpokládaný autor, respektive jeho charakter, konflikty s policií, trestní rejstřík a členství v gangu. Ve druhém experimentu vyšlo najevo, že existují negativní předsudky vůči metalistům a rapperům, ovšem rappeři na tom byli o něco hůře něž heavymetaloví tvůrci. Účastníci výzkumu autorům předpokládaných heavymetalových a rapových textů přisuzovali horší charakter a častěji se domnívali, že porušují zákon, než autoři předpokládaných punkových a country textů. Nicméně u rapu byla oproti heavymetalovým textům vyšší pravděpodobnost, že text budou vnímat jako autobiografický.

Text jako „důkaz“

Třetí část Dunbarova výzkumu pak přinesla asi nejhorší zjištění o fungování amerických soudních porot. Zjistil totiž, že hodnocení textů, tedy důkazního materiálu, se liší podle toho, co si zkoumající osoby myslí o ne/vině obžalovaného. Nefunguje to tedy tak, že by lidé na základě faktů (textu) rozhodli o vině či nevině obžalovaného, ale přesvědčení o vině či nevině ovlivňuje interpretaci faktů (textu). V experimentu se totiž ukázalo, že pokud si respondentky a respondenti mysleli, že je autor textu vinen, měli větší tendenci k textům přistupovat jako k osobním zpovědím a k přiznáním viny. Lze tedy jen doufat, že v reálných soudních případech docházejí porotci k přesvědčení o ne/vině na základě jiných předložených důkazů, a nikoliv třeba na základě rasových stereotypů.

Web Kalifornské univerzity v Irvine v souvislosti s Dunbarovým výzkumem zmiňuje jen jedno pozitivní zjištění. Tím je skutečnost, že předsudky proti rapu se nevyskytují u mladších účastníků a účastnic výzkumu. Nicméně například pohlaví nebo vzdělání na předsudky vůči rapu žádný vliv nemělo.

Příspěvek byl součástí výběru z médií Radia Wave, který si můžete poslechnout každou středu v 15:20.

Dunbarův výzkum tedy potvrdil, že stereotypy o rapu a rapperech mohou mít velmi zásadní důsledky pro život mnoha lidí. Často mají vliv na to, zda člověk bude žít na svobodě, nebo ve vězení, a v některých případech se jedná doslova o otázku života a smrti.