Robotka Janelle Monáe cestuje po galaxii černé hudby
Určitě existuje nějaká paralelní dimenze, v níž je Janelle Monáe největší popovou hvězdou v linii Michaela Jacksona a Prince, v té naší ji nicméně v rádiích uslyšíte, jen když hostuje v odrhovačce We Are Young papundeklového boybandu Fun. Co naděláme, Janelle asi také tuší, že se narodila do špatné doby, proto se na svých deskách převlékla do role robotí dezertérky Cindi Mayweather, která šíří po galaxii myšlenky tolerance a lásky mezi bytostmi bez rozdílu chemického složení. Aktuální album The Electric Lady přináší čtvrtý a pátý díl její ságy Metropolis, která do sebe vsákla kompletní „kosmologii“ černé hudby od blues, jazzu, Jamese Browna přes Stevie Wondera až k Princovi a OutKast. A je to opravdu báječná jízda.
Sedmadvacetiletá zpěvačka a skladatelka z Kansasu na sebe poprvé upozornila v roce 2007 EPčkem Metropolis: Suite I (The Chase), na kterém odstartovala sci-fi příběh robotky Cindi Mayweather. Ten pokračoval o tři roky později na dlouhohrajícím debutu The ArchAndroid, za nějž si už vysloužila nominaci na Grammy. Novinka The Electric Lady je znovu rozdělená do dvou půlhodinových „suit“ – ta první, hitová stojí na kolaboracích se spřízněnými hudebníky, jako jsou Prince, Miguel, Erykah Badu či Solange, ta druhá, intimnější a osobnější zasahuje do krajin orchestrálního soulu.
Monáe patří mezi interprety s obrovským hitovým potenciálem, který se ale jaksi míjí s aktuálními trendy. Jen si vezměte první polovinu The Electric Lady, kde by každá skladba mohla být singlem – Q.U.E.E.N. je nestoudný funk s elastickou basou, duet s Miguelem PrimeTtime soulovou baladou, z níž tryskají emoce, energická Dance Apocalyptic robotickým popem pro příští tisíciletí a tak dále. Je to retro a zároveň čistý popový futurismus. Mimochodem Monáe v bookletu vyjmenovává velmi neobvyklé inspirační vzory pro jednotlivé písně – dočtete se zde třeba to, že Dance Apocalyptic byla natočená pod vlivem Jacksonových umělých vlasových kurdlinek v klipu ke skladbě Thriller.
Druhá polovina desky – tedy pátý díl ságy, to už je hudba méně blyštivá, méně inovativní i méně hitová – skladby jako It's Code či Can't Live Without YourLove nabízí sofistikovaný orchestrální pop, kterému trochu chybí futuristická jiskra. Ne náhodou zde také Janelle vystupuje z role své robotí hrdinky a sci-fi linii desky propojuje se svým vlastním životem – ostatně fantaskní příběh měl být od začátku metaforou reálných společenských útlaků proti jinakosti – rasové, třídní i sexuální. Tohle je Monáe pro starší a pokročilé a v textech místo androidů figurují třeba zásadní postavy z dějin černošského ženského hnutí – první černá astronautka Sally Ride či Dorothy Dandridge, první afroamerická herečka nominovaná na Oscara.
Je to hlavně druhá polovina desky, v níž posluchače napadne, že rozmáchlý tematický koncept alba se stává tak trochu přítěží. „Zkus mě zařadit, popřu každou nálepku,“ zpívá Janelle Monáe ve skladbě Q.U.E.E.N a s touto proklamací nelze nesouhlasit. Jenže zároveň platí, že největší nepřítelkyní této mimořádně talentované zpěvačky je ona sama a její velikášské ambice vyrovnat se černošským vizionářům typu George Clintona nebo Sun Ra. To, že někdy tlačí takzvaně až příliš na pilu, se ale dá přežít, The Electric Lady je mimořádně zábavná deska a další důkaz její výjimečnosti. Teď se už můžeme jen těšit na dokončení ságy Metropolis.
Janelle Monáe – The Electric Lady (Atlantic, 2013)
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
