Rok 2014 v populární hudbě je rokem žen

Kromě globální hvězdy Beyoncé, která se na špičce drží už pár let, patří mezi nejvlivnější celebrity i dřív lehce countryová a snad až příliš dokonalá Taylor Swift, která si snadno dupne i na podnik, jako je Spotify. Megaúspěšný debut, obří fanouškovskou základnu a titulní píseň nejvýdělečnějšího blockbusteru roku má na kontě osmnáctiletá Lorde, která v opozici k luxusem posedlým hvězdám prý „počítá dolary na párty cestou ve vlaku“, a nevadí jí to. K nejrespektovanějším a nejprodávanějším hiphopovým umělcům dneška patří anakonda Nicki Minaj, která právě vydala své třetí album nazvané The Pinkprint. Podle ní má být pro budoucí a první velkou vlnu ženských rapperek tím, čím pro rappery bylo Jay-Zeho Blueprint. Hudební, společenské a módní časopisy se v posledních několika měsících vytasily s celou šňůrou rozhovorů a profilů britské zpěvačky a tanečnice FKA twigs.

FKA twigs ztělesňuje naději, že ostrovní hudba je stále schopna produkovat potenciální hvězdy většího významu |foto: oficiální Facebook FKA twigs

Právě Twigs je považovaná za velmi originální osobnost dnešní pop music. „Hudebně určitě, vizuálně taky, co se týče image, baví mě její nejednoznačnost,“ říká hudební publicista Karel Veselý. „Prezentuje se svým obličejem, ale zároveň jako kdyby tím důrazem na svoji tvář skrývala nějaká tajemství uvnitř, která se nikdy nedozvíme. To je celkem zvláštní v době, kdy jsou hvězdy zvyklé prát špinavé prádlo svých vztahů na sociálních sítích. U FKA twigs rozhodně stojí za pozornost komplexnost, s níž pracuje se svou image. Určitě je za tím nějaký plán.“

Pavel Turek zmiňuje jako nejvýraznější případ jinakosti v popu australskou zpěvačku Siu, jejíž Chandellier je jedním z nejpřehrávanějších videí na YouTube. „Je to ženská, která se teď ve fázi kariéry, kdy se vyhoupla až na tuhle úroveň, rozhodla neukazovat svůj obličej, takže ve všech živých záznamech je zády ke kameře, symbolizuje ji jen blonďatý účes s ofinou. Je to hra proti slávě a taky proti tomu být definovaná jenom tím, jak vypadáš.“ Neobvyklou a subverzivní, i když ne právě originální robotí identitu švédské Robyn připomíná Karel Veselý. Robyn přiměla ke hře s genderovými stereotypy i Snoop Dogga, kterého ve videu k jejich společnému tracku hraje jeho ženská dvojnice, zatímco Robyn představuje blonďatý kluk.

Jinakost Lorde je daná odmítáním pozlátka hudebního průmyslu. „Nevím, jestli úplně něco nového, ale Lorde naplňuje roli rebelky, která ale není zploštěná na nějakou karikaturu typu Avril Lavigne a má víc vrstev. Funguje to samozřejmě i vzhledem k jejímu věku a určité zdravé dávce naivity. Třeba Ann Powers ji srovnává s Kurtem Cobainem, což mi nepřijde vůbec absurdní – jednou bychom ji mohli mít spojenou s určitou generací jako Cobaina,“ zmiňuje Novozélanďanku, vždy oblečenou v černém, jako jednu ze zajímavých postav popové scény Veselý.

Čtěte také: K čemu je nám feminismus Beyoncé nebo Emmy Watson?

Beyoncé při vystoupení na VMA Awards |foto: MTV VMA Awards

Feminismus byl letos jedním z nejdiskutovanějších témat společenských a kulturních časopisů a webů. Obří světelný nápis FEMINIST na pódiu za Beyoncé při její show na MTV Awards nechal chladným málokterého komentátora společenských trendů. Pro některé je feminismus v podání Beyoncé jen cool nálepkou bez opravdového významu, pomocí které značka Beyoncé zvyšuje svoji atraktivitu, nebo, jako dřívější ženská popová hvězda Annie Lennox, poukazují na hypersexuálnost zpěvaččiny prezentace, která má podle nich s feminismem společného pramálo. Většina těch, které gesto zpěvačky zajímalo, jej však kvitovala s tím, že cokoliv, čeho se Beyoncé dotkne, se magicky stává součástí mainstreamu, a tím se i feminismus stává něčím nikoliv extrémním, ale normálním. „Feministický podle mě třeba u Beyoncé je už samotný fakt, že v médiích ukazuje ženu, která je schopná hrát uspokojivě hned několik rolí najednou: od sexy symbolu, emancipované ženy – řekněme – středního věku až po matku,“ říká Karel Veselý.

„Na obálce časopisu TIME je mezi čtyřmi osobnostmi roku v plavkách jenom Beyoncé, tři další důstojní pánové jsou v oblecích, pořád tam objektifikace funguje. Ale v různých patrech kultury pod ní jsou kapely jako třeba Perfect Pussy nebo White Lung, jejichž zpěvačky vedou i esejisticko-novinářskou činnost. Jsou to figury, který jdou ve stopách Riot grrrl, i ty jsou dnes zase hodně viditelné, například díky čerstvě natočenému dokumentu o Kathleen Hanna,“ dodává Pavel Turek. Podle něj se dnes v hudbě běžně reflektuje to, jaké to je být žena, mít kapelu a proměňovat mužský svět: „Aktivistky už vytvořily místo i pro ženy v hudbě, které aktivistky nejsou, jen dělají hudbu a není to divný. Nikdo už jim nebude říkat ‚na holku dobrý‘.“

Pavel Turek tankuje super |foto: Archiv Pavla Turka

Podle obou novinářů je dnešek pro ženy v hudbě tou nejsvobodnější dobou. Může za to mimo jiné i internet a množství distribučních a informačních kanálů. Manévrovací prostor pro ženy v kultuře je dnes širší než kdykoliv předtím, různé typy umělkyň se objevují nejenom na popové scéně, ale prakticky ve všech patrech kultury. I v minulosti se objevovaly silné ženské pěvecké osobnosti, nikdy ale jejich plejáda nebyla tak pestrá. Dřív se spíš různé typy objevovaly ve vlnách. „V 90. letech to byl typ nedostižná popová hvězda, jako byly Mariah Carey nebo Céline Dion, pak byl trend holka odvedle s kytarou, to byla Alanis Morissette, Sheryl Crow. Byla to vždy jedna role, která byla módně přítomná a pak byla vystřídaná jinou,“ popisuje Turek. Po holkách s kytarou nastoupily Britney Spears a Christina Aguilera a následovaly sbory exotických cheerleaderek, jako byly Pussycat Dolls. „Dneska je najednou ten vějíř obrovskej a můžeš být Nicki Minaj, Lorde, St. Vincent, Sia, ... Najednou to dává ohromný množství vzorů pro identifikaci v publiku i pestrost toho, jak se dá uspět v kultuře nebo ve světě, s jakým postojem, s jakými hodnotami.“

Logickým vedlejším efektem vyššího sebevědomí a sebeuvědomění žen je očividné tápání mužských popových hvězd. Popové megastars jako Justin Timberlake nebo Robbie Williams mají svůj vrchol už za sebou, generace nových zpěváků ale nepřišla a nejasné je i to, jak by měla po období svůdníků a party boyů mužská popová hvězda vystupovat. „Je to možná důsledek toho, že v momentě, kdy ženy začínají vědět, co to znamená být ženou, muži přestávají tušit, co to znamená být muž,“ říká Turek, i přes pokračující slávu Justina Biebera nebo One Direction je podle něj mužský popový interpret zaměstnání, které je těžce v krizi. „Tak jako se redefinovala jedna role, musí se redefinovat i ta druhá, party boy nebo lamač srdcí začíná působit velmi trapně a nedospěle v kontextu toho, co nabízí k identifikaci ženský svět.“

Karel Veselý

„Muži v popu měli dřív odjakživa svobodnější pole působnosti. Paradoxně mi ale přijde, že maskulinita v popu se poslední roky unavila,“ souhlasí Veselý. „Jako kdyby muži v popu nebyli schopní generovat věrohodné role, a automaticky sklouzávají k stereotypům.“