Teenageři, sorry, současný pop útočí na dospělé

Předvánoční období je tady a s ním i desky, které lze označit za největší trháky roku. Desky, na jejichž vysoké prodeje spoléhají nahrávací společnosti jako na záchranu svých ročních kalkulací. Letošní největší hudební blockbustery by měla na globálních trzích obstarat trojice čítající amerického zpěváka Justina Biebera, britsko-irský boyband One Direction a anglickou soulovou zpěvačku Adele. Zatímco první dva jmenovaní míří primárně na náctileté publikum, Adele se těší největšímu zájmu mezi dospělými posluchači nad pětatřicet let. Výsledek jejich předvánočního klání je zajímavý hlavně z hlediska proměny demografie současného popového mainstreamu a je poměrně překvapivý.

Když vezmeme čísla z prvního týdne a amerického trhu (bezmála třetina světového objemu), tak Bieber a One Direction posbírali i v součtu jen něco málo přes milion prodaných kusů, zatímco Adele s deskou 25 stihla za první čtyři dny najít už dva a půl milionu zájemců a s přehledem zlomit absolutní rekord, který od roku 2000 držel boyband *NSYNC s deskou No Strings Attached. Od začátku 90. let, kdy se v USA zavedlo přesné monitorování prodejů desek, a dost možná ani nikdy předtím nemizela žádná deska z pultů tak rychle jako novinka Adele. Na konci týdne možná překoná i magickou hranici tří milionů prodaných kusů v prvním týdnu a překoná tak globální rekord, který drží japonská zpěvačka Hikaru Utada s deskou Distance z roku 2001.

Předání žezla rychlostního rekordu je vlastně celkem symbolické. Zatímco od 50. let byli nejaktivnější konzumentskou skupinou teenageři, současný střední proud se snaží jít vstříc dospělým, kteří jsou pro něj jistějším zdrojem zisku. Jeden důvod je nasnadě – hudební módy se díky internetu střídají příliš rychle a prodávat je špatně podchycené skupině s roztříštěným vkusem je čím dál složitější. Zatímco Justin Bieber na novince Purpose musí složitě surfovat na vlně aktuálních trendů, Adele je skvělým případem perfektního produktu pro konzumenty, kteří nepotřebují být nutně „in“, ale vystačí si s velkým příběhem a hudbou, které by se daly přilepit přívlastky jako konzervativní či nadčasová – to podle optiky, s jakou se na ni koukáte.

Změna souvisí pochopitelně i s digitální revolucí v hudbě, která od začátku tisíciletí kompletně překopala konzumentské návyky. Zatímco teenageři dnes hudbu streamují anebo kupují jen jednotlivé hity v digitální podobě, dospělí mají ještě potřebu vlastnit novinku na kompaktním disku. Právě z odepisovaného média pořád putují do kapes labelů, muzikantů a zprostředkovaně i distributorů či výrobců největší zisky, a je tudíž logické, že hudební průmysl se snaží tomuto segmentu všemožně nadbíhat. A seznam nejprodávanějších desek nového tisíciletí podle toho také vypadá – interpreti jako Josh Groban, Susan Boyle, Michael Bublé, James Blunt nebo Norah Jones v něm poráží hvězdy pro náctileté na hlavu.

Tony Bennett a Norah Jones|foto: Sony Music

Podle statistik organizace amerického nahrávacího průmyslu (RIAA) jsou teenageři jako konzumentská skupina na ústupu a v současnosti se starají o prodeje pouhých sedmi procent kompaktů a dvanácti procent downloadů. Nákupy dospělých jsou samozřejmě také často určené pro jejich děti či vnoučata, jména prodejních blockbusterů ale nelžou. Konzumenti staršího data narození jsou ostatně podepsaní i pod vinylovým revivalem posledních let nebo životaschopností vlny reedicí.

Masivní úspěchy nové desky Adele podtrhuje i fakt, že si mohla dovolit nevydávat desku na streamovacích službách. (Stejný trik už předtím udělala Taylor Swift a albu 1989 pomohl k titulu nejprodávanější deska loňského roku.) Čísla jsou tak ještě větší a zisky objemnější. Adele je samozřejmě jen jedna, fenomén, který se rodí jednou za čtvrtstoletí, dost možná ale skutečně vstupujeme do éry, kdy se dospělým konzumentům začnou například přizpůsobovat i začátky koncertů. Tak aby rodiče mohli být už v deset hodin u svých dětí.