The Body servírují s novou nahrávkou kontrolovanou dávku jedu
Ve světě The Body slunce příliš nevychází – a pokud ano, tak jenom proto, aby vystavilo na odiv vaše zklamání, nebo pálilo do očí. Ve zdánlivě přepjaté vážnosti se ale přesto skrývá léčivý nadhled a katarze. Tak jako facebooková stránka Nihilist Memes denně konejší statisíce cynických duší humorem bezvýchodnosti, The Body nabízí kontrolované dávky jedu jako očkování proti samotě a úzkosti.
Po víc než deseti letech strávených v relativní izolaci rhodeislandské noiseové scény (kde působí např. Pharmakon) duo v roce 2013 přesídlilo do Portlandu a natočilo své průlomové nahrávky. Jednalo se o LP Christs, Redeemers na respektovaném labelu Thrill Jockey a také kolaboraci s The Haxan Cloak, žhavým jménem britské elektroniky, nazvanou I Shall Die Here. Jen v minulém roce potom vznikly další čtyři kolaborační nahrávky (zákulisní informace navíc mluví o páté – s Kevinem Martinem alias The Bugem). Očekávání ohledně další řadové desky proto byla obrovská.
Už její název naznačuje, že v temném úkrytu jménem The Body zůstává vše při starém. Kapela v rozhovorech nicméně mluví o tom, že při nahrávání No One Deserves Happiness šlo o to, vytvořit „nejodpornější popovou nahrávku všech dob“. Slabostí pro zpěvačky typu Taylor Swift, kapelu Fleetwood Mac a popkulturu obecně se King ani Buford netají, ale jak se popová estetika projevuje v hudbě The Body?
Dá se říci, že No One Deserves Happiness je skutečně jejich nejpřístupnější nahrávkou. Pop music se ale skrývá hlavně v metodě, jakou Buford s Kingem svoje skladby tvoří. Ty nevznikají na společných zkouškách kapely, ale přímo ve studiu vrstvením jednotlivých složek na základní motivy – jako když popoví producenti obalují základní melodie nebo samply aranžemi. Právě tato metoda jim pomáhá vyhnout se klišé, přináší s sebou zvukovou rozmanitost a odlišuje The Body od drtivé většiny kapel sludge/doommetalové scény, kam jsou – proti své vůli – řazeni nejčastěji.
Základ nové desky stále tvoří opakující se industriální rytmy, podladěné kytary, noiseové stěny a vysoký jekot Chipa Kinga – studiová produkce a hudební eklekticismus ale určují její výslednou podobu víc než kdy dřív. Album No One Deserves Happiness je plné samplů a synťákových ploch, beaty v některých skladbách jako by odkazovaly na trapovou vlnu, v působivé The Fall And The Guilt uslyšíme i klavír. Nejvýraznějším posunem je ale zapojení zpěvačky Chrissy Wolpert ze skupiny Assembly of Light Choir. Ta sice s The Body spolupracuje už několik let, jenže v nových skladbách její výrazné melancholické linky dostávají dokonce o něco větší prostor než samotný King. The Body tak nikdy nezněli melodičtěji, nikdy rozpětí jejich soundu a emocí nebylo širší – přesto jejich hudba neutrpěla kompromisy a uchovává si svoji sílu.
Právě díky míchání různorodých vlivů a schopnosti neustále měnit a vyvíjet svůj sound bez znepokojujících kompromisů jsou The Body tak jasným bodem na současné americké undergroundové scéně – podobným úkazem, jakým byly svého času kapely Swans nebo Neurosis. Deskou No One Deserves Happiness portlandské duo dokázalo, že do této společnosti zaslouženě patří. Tak jako výše zmínění i The Body hoří tím podivně úžasným plamenem.
The Body – No One Deserves Happiness (Thrill Jockey Records, 2016), 47 min.
Hodnocení: 97 %
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
