The Necks slaví na novince Unfold třicet let hypnojazzu

O australském triu The Necks se tvrdí, že hraje jazz. Kdo ale někdy viděl jejich koncert nebo je slyšel z nahrávky, musí okamžitě dodat, že to rozhodně není jazz podle klasické šablony. Hudba tria Buck, Swanton a Abrahams evokuje dobrodružného ducha divokého free jazzu Ornetta Colemana či Ewana Parkera, ale zároveň je v něm slyšet i delikátnost nahrávek z katalogu značky ECM (Jan Gabarek, Jon Hassell). K tomu si ještě přidejme post-rockové nálady nebo impulsy vážnohudebního minimalismu a máme zcela originální styl. Přesně třicet let po prvním koncertě vydávají The Necks svoji patnáctou studiovou desku Unfold. Její název částečně odkazuje k metodě, s níž trio vytváří svoje dlouhé skladby. Jednotlivé hudební motivy se zde pomalu rozvíjí a odhalují svoji krásu až do finálního transu. Tentokrát je ale něco trochu jinak.

Na koncertech i ve studiu se bicí, basa a klavír stávají jednotným organismem, který generuje hypnotický vír pohlcující čas i prostor. Žádný div, že The Necks kolem sebe za tři dekády vybudovali kult jednoho z nejobdivovanějších současných těles experimentální či avantgardní scény. Přitahují pozornost i hudebníků mimo svoji škatulku. Bez nich by asi nikdy neexistovala tělesa jako Supersilent či Radian, na jejich nahrávky přísahá Kevin Martin aka The Bug, velkým fanouškem je třeba také dronemetalový mistr Stephen O’Malley (Sunn O))), Khanate, Burning Witch). Ostatně Unfold vychází na jeho labelu Ideologic Organ, který funguje pod značkou Editions Mego. O mastering se pak postaral „zvukový vědec“ Rashad Becker.

Změna vydavatele (své desky si The Necks obvykle vydávají sami pod hlavičkou labelu Fish of Milk) i maximální pečlivost s přípravou nahrávky souvisí s tím, že Unfold je v kontextu tvorby The Necks výjimečná. Přinejmenším svým formátem. Zatímco drtivou většinu jejich studiových projektů tvoří vždy jedna zhruba hodinová kompozice, tentokrát album skrývá čtyři skladby v rozmezí mezi patnácti a dvaceti minutami. Každý z tracků se totiž vejde na jednu stranu dvojvinylu, na němž Unfold vyšlo. Pořadí skladeb ale není nijak určené a podle poznámky v bookletu si každý posluchač může určit systém přehrávání dle libosti.

Je tak na každém, jestli do vesmíru The Necks vstoupí skladbou Rise s dezorientujícími disharmonickými pasážemi, kosmickou sonátou Overhear, meditativní Blue Mountain nebo hektickou, nervní Timepiece, inspirovanou rytmy jamajského gamelanu. Každá z položek nabízí trochu jinou podobu hudby pod značkou The Necks – čtyři rozložené elementy (znovu to slovo „unfold“), které dohromady tvoří jeden celek. Zatímco třeba Rise skvěle pracuje s tenzí, ale nikdy se vlastně neutrhne z řetězu, Blue Mountain nabízí posledních sedm minut nefalšovaný sonický orgasmus, v němž víří bicí a klavír je zaseknutý v repetici a s každým úderem do klapek se ještě zesiluje intenzita. The Necks můžou svůj trance-jazz hrát na mnoho způsobů.

The Necks – Unfold |foto: Ideologic Organ

Bubeník Tony Buck, basák Lloyd Swanton a klavírista či hráč na klávesové nástroje Chris Abrahams mají ve své diskografii spoustu vrcholů – od první desky Sex (1989), která položila základy jejich estetiky, přes Drive By (2003) s kvalitami filmové hudby až po ambientní Open (2013). Novinka Unfold dokazuje, že trio ani po třiceti letech neztratilo nic ze své originality a energie, možná právě naopak – zkušenosti nabrané z tří dekád improvizací je dělají pořád lepšími. I aktuální počin umí to, co zvládnou jen ty nejvýjimečnější nahrávky – vytrhnout nás z každodennosti a přenést do úplně jiného světa.

Hodnocení: 90 %
The Necks – Unfold (Ideologic Organ, 2017)