U Pet Shop Boys je všechno při starém... a Super

Tandem přibližně šedesátiletých synthpopíkařů s přihlouplým názvem hned na počátku své kariéry přišel s formulí, která se již třicet let ukazuje být nadčasovou. K čemu změny, když to takhle hezky funguje. Zpěvák Neil Tennant vládne nezaměnitelně kovovým hlasem a nostalgickým výrazem ve zpěvu i textech – anglický gentleman, který s věkem zraje jak víno. Chris Lowe – ten, který téměř nehybně stojí za elektronikou – své doprovody spřádá tak, aby sloužily melodii a jejich rytmy příjemně bublaly a čvachtaly bez nároku na producentskou progresivitu. Nové trendy v taneční elektronice? Ale ano, rádi použijeme, proč si je ale rovnou malovat na prapor? A zatímco souputníci Soft Cell a Human League jsou dávno minulostí, Depeche Mode už druhou dekádu nevědí, zda náhodou nechtějí být spíš rockery, a Erasure nezávazně popíkaří, hoši ze zverimexu se drží charakteristického kopyta a čas je nijak nepošramotil.

Těch jedenáct písniček známe už na první poslech, protože známe jejich starší bratříčky. V takových situacích se posluchači dělí na fanoušky a kritiky. Ti první si pomlaskávají nad dalšími chody důvěrně známé chuti, ti druzí můžou hořekovat nad opakováním se a neschopností překročit vlastní stín. V případě Pet Shop Boys patřím do první skupiny, líbí se mi, že jsou zase takoví, jací jsou vždycky. Nostalgičtí, což jim každým rokem víc a víc sluší, elegantně popartoví, tiše přemýšliví… A k tomu tak ryze britští – jako snad jen Kinks o dvacet let dřív.

„Říkali nám popděcka, protože jsme milovali popové hity a oblékali se do těch nejlepších kousků,“ vzpomíná Tennant v druhé písni alba na dny, kdy si syntezátorový pop hledal cestu na výsluní. „Já studoval dějiny, ty biologii,“ zpívá v úvodu písně, aby bylo jasno, že jednoduchost je v jeho případě volbou a pochopením pravidel pop music. „A všem jsme říkali, že ten rock se moc přeceňuje.“

Podobně jako němečtí Kraftwerk byli Pet Shop Boys vždycky trochu hóch a nóbl, trochu elegantně změkčilí a jejich příběh rozhodně není v Anglii tolik oblíbenou hudební pohádkou o tom, kterak chudí hoši z dělnické třídy ke štěstí přišli. Na rozdíl od Kraftwerk nás ani na vteřinu nenapadne, že by byli neosobními roboty. Naopak, v Tennantových textech se to hemží příběhy a pocity, často asi autobiografickými, úvahami a topografií míst, asociací i denních dob. Jedna písnička na novince Super se ostatně jmenuje Smutný svět robotů.

A není to jediný smutný svět alba uvedeného skandovanou peckou o dlouhé cestě za štěstím. V Twenty Something si Tennant povzdechne nad dvacátníky hledajícími své místo „v dekadentním městě, v chamtivé době“ a nezdá se, že by to současné mládeži v nejkrásnějším věku záviděl. Nezávidí to zjevně ani diktátorovi, který je ve své zbožštěnosti dočista sám, ani snílkovi, jenž je hvězdou jen ve své vnitřní svatyni. Jinde zase hořkosladce konstatuje, jak strašně je hustej, a na samý závěr zatouží rozplynout se ve vzduchu.

To všechno se zpěvností a melancholií tak půvabnou, že jinak než za plný počet nemůžu. S tím, že pár písniček pro mě snad dozraje později. Ale ten pocit.

Hodnocení: 100 %