Umělá inteligence skládá hudbu. Máme se bát?

Je důkazem nevídaných možností nové technologie, na níž střídavě hledíme s nadšením a obavami. Umělá inteligence už skutečně umí ledasco, ale co se týká hudby, panika není na místě.

Tým počítačových vědců z Paříže a New Yorku pod vedením Françoise Pacheta nejprve přinutil umělou inteligenci Flow Machine analyzovat třináct tisíc notových zápisů. Pak ji nechal aplikovat „naučené postupy“ harmonie a tempa na základě stylů známých autorů od George Gershwina až po Beatles. Zveřejněnou skladbu Daddy's Car komponovala umělá inteligence právě v duchu hudby liverpoolské čtveřice, výsledné aranže či text ale musel dělat člověk – francouzský skladatel a hudebník Benoît Carré. Podle Sony je píseň (společně s další zveřejněnou ukázkou Mr. Shadow napsanou v duchu amerických jazzových skladatelů z třicátých let) předzvěstí dvou dlouhohrajících desek složených umělou inteligencí, které by měly vyjít příští rok.

Daddy’s Car je příjemná zvuková vata, která možná náladou víc než Beatles připomíná jejich dobové konkurenty Beach Boys. Použití umělé inteligence nepochybně otevře nové otázky ohledně autorských práv. Jako třeba problém, jestli mají mít dědicové Beatles práva i na postupy/algoritmy, podle nichž Lennon a McCartney své písně skládaly. Zatím se ale zdá, že umělá inteligence není ani tak hrozbou pro popové muzikanty, jako spíše pro ty, kteří skládají hudbu do reklam či filmů. Právě jim totiž bude brzy lést do zelí.

Skládání „užitkové“ hudby se totiž mnohdy podobá procesu, z něhož vzešlo Daddy's Car. Tvůrci reklam či režiséři vůbec nepotřebují originální doprovod, často jim stačí hudba, která zní jako něco už dobře známého, něco, co evokuje konkrétní náladu, kterou mají konzumenti spojenou s určitým typem hudby. Licencování hitů je ale složitý a drahý proces, program schopný rozebrat nějaký ikonický šlágr na prvočinitele a pak z nich zase složit něco podobného (ale zároveň z autorskoprávního hlediska jiného) je mnohem lepší řešení. A co když ještě navíc dokáže napsat hudbu přesně na míru konkrétnímu záběru? O něco podobného se už ostatně snaží služba Jukedeck, která na základě vstupních údajů zadaných uživateli (styl, nálada, tempo, délka) vygeneruje píseň, kterou můžete použít třeba jako podklad k vašemu YouTube videu. Bude vás to ale stát necelých dvacet dva dolarů.

Experimenty s hudbou generovanou počítači sahají do 70. let a navazují na práci avantgardních skladatelů jako byli Terry Riley nebo Cornelius Cardew, kteří pracovali s předem danými algoritmy. Myšlenkou strojů skládajících hudbu byl vždy fascinován třeba Brian Eno, který v polovině 90. let zpopularizoval software SSEYO Koan. Společné “album” Generative Music 1 představovalo nový koncept hudby, která se nově přeskládává s každým přehráním. „Opravdu si myslím, že od našich vnoučat jednou uslyšíme: Vážně jste poslouchali jednu a tu samou věc pořád dokola?“ prohlašoval tehdy Eno.

Umělá inteligence, která se skutečně učí hudbu skládat (a ne ji jen přeskládávat), je ale samozřejmě vyšší vývojový stupeň těchto snah. Teď je ovšem na místě otázka, zda se kromě zkopírování postupů jiných skladatelů může naučit i tomu nejdůležitějšímu, na čem stojí umění – tedy originalitě. Tady mají lidští skladatelé zatím pořád převahu, alespoň dokud se umělá inteligence nenaučí originalitu přinejmenším dobře předstírat. Do té doby je mnohem pravděpodobnější, že ji budou muzikanti používat jako další nástroj, který jim bude například „napovídat“ možné postupy nebo vylepšovat různé detaily jejich práce. Tedy obdobně, jak se používají počítače při skládání hudby už dnes. Daddy’s Car tak možná není úplně předzvěstí dystopie, ale nové revoluce, která může posunout hudbu podobně jako se to podařilo syntezátorům či počítačům.

Brian Eno|foto: Warp Records