Unsound 2016: Když dislokace spojuje
Z Izraele přes Tádžikistán až po Japonsko a Indonésii. Z Mexika přes Jamajku do Spojených států a Kanady. Z Egypta přes Etiopii do JAR. Z Íránu přes Indonésii až do Austrálie. Celou Evropu z toho samozřejmě nevyjímaje. Letošní zastřešující téma „Dislocation“ polského Unsoundu bylo prakticky všudypřítomné. A to zdaleka nejen seznamem zemí zastoupených v programu už čtrnáctého ročníku festivalu, který každý rok promění Krakov na jeden říjnový týden v Mekku všech fanoušků „alternativní“ hudby.
Dislokace byla stejně dobře i slyšet – v propojení tradičních kyrgyzských písní s německých dubtechnem, islámské hudby s rytmickým noisem nebo japonské a americké verze juku. A koneckonců byla i cítit – to když návštěvníci obědvali v jedné z deseti „poslechových stanic“, v něž se vždy na dvě hodiny po pravém poledni proměnily po dobu festivalu některé restaurace a kavárny díky třinácti nahrávkám field recordings z celého světa. A kdyby z toho pestrého programu (zahrnujícího i filmové projekce a spoustu tematických diskuzí) někdo začínal dostávat stihomam, byl letos na Unsoundu zdarma k dispozici také vůbec první festivalový terapeut (sic!).
Zastřešující festivalové téma ale může být také velmi dvojsečnou zbraní, což už se nejednou v minulosti ukázalo jak na Unsoundu, tak třeba na berlínském CTM. Limity letošní krakovské „Dislokace“ odhalilo v celé své nahotě prakticky hned na úvod festivalu improvizační vystoupení Moritze Von Oswalda s kyrgyzským seskupením Ordo Sakhna. Spojení tradiční, folkové hudby jedné ze středoasijských republik s německým dubtechnem bylo vším, jen ne důstojnou ukázkou, jak citlivě, nápaditě a zajímavě provázat dva tak odlišné hudební světy. Podobně dopadlo i společné hraní jednočlenného polského projektu Stara Rzeka s tádžickým uskupením Samo, které bylo ve výsledku prakticky sólovým koncertem pamirského tria, během něhož se Kuba Ziołek marně snažil se svou kytarou vklínit mezi dva další, výraznější a hlasitější strunné nástroje.
Že propojování různých hudebních vesmírů může fungovat skvěle, naopak předvedli bubeník australských Dirty Three Jim White s krétským hráčem na loutnu Giorgosem Xylourisem. Jejich fúze tradičních řeckých motivů a melodií s rozevlátým, až extatickým bubnováním patřila (společně s vystoupením Soteho – íránského producenta experimentální elektroniky – s kanadsko-americko-egyptskou trojicí The Dwarfs Of East Agouza) mezi jedny z nejsilnějších zážitků letošního programu v tradičním festivalovém prostoru Manggha. Hodně silným, až okultním a hypnotickým koncertem (především díky neuvěřitelné vokální ekvilibristice Rullyho Shabary Hermana v kombinaci se zvukem Bambu Wukir – vlastního speciálního strunného nástroje z bambusu jeho spoluhráče Wukira Suryadiho) bylo teprve páté vystoupení projektu KAFR. V něm skvělé indonéské duo Senyawa obohatil o zvuk legendárního bicího syntezátoru Roland TR-808 libanonský elektronický producent Rabih Beaini aka Morphosis.
Výjimečného propojení se na letošním Unsoundu dočkaly i hudba a tanec – především díky projektu Soft Power, ve kterém britský producent pokrouceného a zkřiveného syntezátorového popu Felicita obstaral hudební podklady pro klasické polské tance v krojích, přičemž celou bizarní scenérii, ve které do sebe všechny na první dojem naprosto neslučitelné složky až znepokojivě snadno zapadaly, nasvítila skotská vizuální umělkyně Florence To. O podobně obskurní momenty nebyla rozhodně nouze ani u prvního unsoundového vystoupení dua Matmos, které společně se dvěma zpěvačkami, klavíristou a smyčcovou částí krakovského symfonického sboru patřičně po svém odprezentovalo tři části (The Park, The Bar, The Backyard) ze sedmidílné televizní opery Perfect Lives Roberta Ashleye. Tady už další slova k popsání toho, co se dělo na pódiu, nestačí, nicméně přítomnost festivalového terapeuta dostala po tomhle dvouhodinovém slovně-hudebně-divadelním mindfucku zcela nový rozměr.
Ani letos nechyběly na Unsoundu ranní koncerty „Morning Glory“, ze kterých se pomalu stává příjemná tradice klidnější a komornější první poloviny festivalového týdne. Nejsilnějším z tria dopoledních hudebních „meditací“ byl sólový koncert polské cellistky Resiny, která představila své eponymní debutové album vyšlé na konci září u sublabelu FatCat Records 130701. Víceletou tradicí jsou také zahajovací a uzavírací party v úvodní a závěrečnou festivalovou neděli se vstupem zdarma, přičemž především z „closing party“ se pomalu, ale jistě stává ta vůbec nejlepší z celého festivalového víkendu – jednak díky skvělé selekci DJů (letos si podmanili parket Edward, Veronica Vasicka a se svou nekompromisní acidovou techno záplavou hlavně Dr. Rubinstein), ale i celkové atmosféře.
Každý rok se v Krakově představí několik světových koncertních premiér a tou, která letos vyčnívala nade všemi, byla světová premiéra soundtracku ke Stranger Things – jednomu z aktuálních seriálových hitů, tu v Krakově odehráli jeho autoři Kyle Dixon a Michael Stein. Zejména díky tomu, že často dvouminutové i kratší melodie dokázali navzájem skvěle provázat v jeden komplexní sonický výlet do syntezátorových krajin 80. let, byl výsledkem, i díky speciálnímu LED osvětlení, silný audiovizuální zážitek, na který budou fanoušci zmíněného seriálu ještě hodně dlouho vzpomínat. Spoustu dalších premiér pak hostil také hotel Forum – ať už to byla Paula Temple se svým novým, abstraktnějším live-setem pojmenovaným příznačně Dis.Integration, irský producent Eomac, který představil své letošní skvělé album Bedouin Trax, Forest Swords s naopak teprve chystanou novou deskou, která vyjde na jaře příštího roku, nebo Ancient Methods se Cindytalk ve společném projektu In The Mouth Of The Wolf.
O programu v hotelu Forum by bylo možné psát dlouho – juke, techno, acid, house, elektro, grime, gqom, dancehall, industrial, reggaeton, kuduro, candombe, bass, experimentální elektronika i všemožné žánrové vykloubeniny a amalgámy se během čtyř dnů prohnaly třemi pódii a zanechaly po sobě spoustu utancovaných nohou a propocených trik. A kdo nechtěl jít v osm ráno spát, mohl zamířit do nově otevřeného klubu 89 v podzemí hotelu Forum, kde pokračoval program až do brzkých odpoledních hodin.
Čtrnáctý Unsound nicméně nebyl perfektní, ani bez chyby. Především v druhé polovině týdne se nakupilo až překvapivě mnoho technických a zvukových minel – Roly Porter, Death Grips, Miss Red, Mikael Seifu nebo Overmono, ti všichni se museli potýkat s většími či menšími zvukovými problémy, které by člověk v Krakově už zkrátka nečekal. Podobně jako nevychytané detaily v podobě svítících schodů v prostoru ICE při AV vystoupeních, kde hraje úplná tma v sále důležitou roli, či některé regulérně špatné moderátory diskuzních panelů v čele s Derekem Walmsleym z magazínu Wire, kterému by mělo být plošně zakázáno pokládat jakékoliv otázky.
Negativní závěr si ale Unsound rozhodně nezaslouží, protože třetí říjnový týden v Krakově byl zase osvobozujícím únikem do jiné reality. Do reality, ve které Vladimir Kuzmin představuje vedle vlastních legendárních syntezátorů také své rodinné fotografie s nechtěně vtipnými komentáři („Oh, my wife!“), ve které o sedmé ráno na závěr tříhodinového hraní odpaluje britsko-dánský kolektiv DJek Apeiron Crew osmdesátkový hit Voyage Voyage od Desireless a ve které si legenda detroitského techna Anthony „Shake“ Shakir pro sebe zpívá Idioteque od Radiohead, puštěnou jako jednu z posledních skladeb v jeho krásně nedokonalém vinylovém setu.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
