Útěchu od klubového futurismu nachází Floating Points v psychedelickém jazzu
Něco na tom jazzu je, když se do jeho hájenství pravidelně uchylují elektroničtí hudebníci z každé generace. Talk Talk, Carl Craig / Innerzone Orchestra či 4 Hero, ty všechny začal v určitý okamžik nudit futurismus strojových beatů a vrátili se k jazzovým revolucionářům, komplexním synkopám a delikátním harmoniím. Mladý londýnský producent Floating Points je dalším v této linii – jeho debutové album Elaenia čerpá z odkazů kosmického či psychedelického jazzu a propojuje je s estetikou současné experimentální elektroniky.
Hudebník Sam Shepherd alias Floating Points má za sebou zvláštní cestu – od roku 2009 vydal nespočet singlů a EPček, které pomáhaly definovat pohyb londýnské beatové scény od dubstepu k rovným beatům. (Je také zakladatelem vlivného postdubstepového labelu Eglo.) Klubové hity jako Vacuum Boogie, Arp 3 nebo Love Me Like This stály na houseovém či disko beatu, do něhož Floating Points vplétal svoje oblíbené synťáky ze 70. let. Bylo na tom něco velmi tradicionalistického a všechny ty Fendery a Buchly hrají prim i na jeho dlouhohrajícím debutu Elaenia, který prý piloval dlouhých pět let.
Elaenia je trochu Miles Davis a Teo Macero na přelomové desce / koláži In a Silent Way, trochu německý kosmický rock 70. let (Harmonia, Klaus Schulze) a trochu postrockové experimenty s atmosférou (Disco Inferno, Tortoise). Některé něžnější skladby vznikly v osamění ve studiu – motiv z titulní skladby se prý Shepherdovi zdál ve snu a skladbu nahrál bezprostředně po probuzení, jiné napsal a pak natočil s kapelou plnou zkušených hudebníků. I oni ale musí ctít pravidla trpělivosti a tlumených emocí, s nimiž Floating Points umí skvěle pracovat. Jeho kapela se skutečně „rozjede“ až v posledních minutách závěrečné skladby Peroration Six, než ale přijde extatické vyvrcholení skladby, nahrávka je utnuta, jako kdyby někdo vytáhl nahrávací zařízení z elektrického proudu.
Podobné návraty do prehistorie nejsou na elektronické scéně zase tak vzácné, obzvláště v posledních letech, co ale Floating Pointse odděluje od zbytku „retromaniaků“, je schopnost variací a šířka rejstříku. Každá ze sedmi skladeb míří do trochu jiných míst – Nespole je jazz techno, z něhož někdo vymazal buchar, v Silhouettes (I, II & III) se vokální harmonie proplétají s majestátními smyčci, zatímco ve Thin Air to jen ambientně bublá a Argenté? je carpenterovská hororová vložka.
Floating Points je ten typ muzikanta, který při DJském setu v Berghainu klidně pustí minimalistu Terryho Rileyho, natáčí desky s marockou legendou hry na sintir Mahmoudem Guiniou a zároveň remixuje Four Teta. Někdo, kdo utratil poslední peníze, aby mohl navštívit studia, kde se natáčely zásadní desky jeho mládí, a zároveň dokáže vystudovat neurobiologii. Tady někde jsou možná kořeny preciznosti, s níž konstruuje svoje skladby. Elaenia je možná někdy až moc tradicionalistická a zahleděná do svého vlastního zvukového světa, Floating Points ale natočil náladovku, k níž se lze opakovaně vracet. Stejně jako do světa experimentálního jazzu minulosti.
Hodnocení: 85 %
Floating Points – Elaenia (Pluto, 2015)
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
