Utíkající čas i naděje. William Basinski vzdává hold Davidu Bowiemu

Říká se, že William Basinski dokončil práci na svém opusu The Disintegration Loops (2002) v ranních hodinách dne, kdy došlo k útokům na Světové obchodní centrum. Zatímco se svými přáteli tyto nahrávky poslouchal na střeše svého apartmánu v newyorském Williamsburgu, za řekou East River se začala zvedat černá oblaka kouře. Basinského album je jedním ze symbolů jedenáctého září – postupný proces rozkladu, který na nahrávce postihuje letité páskové smyčky, se stal tíživou připomínkou této zkázy.

V těch nahrávkách je cosi niterně lidského, co k posluchači, který si přitom ani nemusí být vědom zmíněné souvislosti, promlouvá. Jde o hudbu, na níž se doslova podepsal čas – dvacet let staré magnetofonové pásky se Basinskému začaly rozpadat v okamžiku, kdy se je pokusil digitalizovat do svého archivu. Při jejich přehrání došlo k postupnému odloupávání magneticky aktivní vrstvy a umazávání zvukových částí, až se nakonec vytratil i ten poslední šum a praskot.

Hlavním nástrojem je tu čas a jeho neúprosnost. Stejně jako se ale s každým dalším opakováním proměňuje charakter zvukové smyčky, i člověk se mění. Ty pozvolna mizející zvuky nám vypráví o našem vlastním vytrácení se, které nás děsí svou nevyhnutelností. Jejich poslech nám pomáhá se s touto skutečností alespoň do nějaké míry vyrovnat a porozumět jí.

Americký skladatel využívá opakujících se zvukových úseků i na své nové desce A Shadow In Time. Skladba nazvaná For David Robert Jones, která je věnovaná Davidu Bowiemu, stojí na orchestrální smyčce, jež pochází ze stejného období jako materiál z Basinského nejslavnější desky. Po několika minutách se tu k ní ale neočekávaně a poměrně surově připojí disonantní zvuk saxofonu, který je zřetelným odkazem na Bowieho vlastní experimenty s tímto nástrojem (viz skladby Neukölln nebo Subterraneans z jeho „berlínského“ období).

Bolestný pocit ze ztráty snad u Basinského ještě nikdy nezněl tak bezvýchodně, jako když v poslední části skladby ty zmučené tóny převezmou hlavní roli a poté plíživě vyzní do ztracena. Americký skladatel vyrůstal v éře Ziggyho Stardusta a v době vydání Berlínské trilogie mu bylo kolem dvaceti. V 80. letech pak spolu se svou tehdejší kapelou The Rockats dokonce Bowiemu předskakoval a Basinski se mu pokusil podstrčit svou první kazetu Shortwavemusic (1982), na níž manipuloval s vrstvami rádiového muzaku. Nyní mu vzdává hold.

Dojem neodvratitelné zkázy je citelný také v titulním tracku alba, jenž tentokrát nespoléhá na opakující se loop. Basinski tady přes sebe vrství basové tóny, ambientní zvuky, které vycházejí z jeho více než tři desítky let starého analogového syntezátoru (Voyetra-8), a hlukové pasáže. Když se po čtvrt hodině přes jeho křehký drone, který se pohybuje bez zdání přesného cíle, přelije šum a pozvolna se vše ztiší, vypadá to, že jsme přece jen u konce. Poslední minuty, kdy se zničehonic zjeví těch několik úderů do klapek klavíru, ale ještě vydají za nádherné finále.

William Basinski – A Shadow In Time |foto: Temporary Residence Limited

Nová deska byla avizována jako jakési requiem za Davida Bowieho. Můžeme ji tak jistě vnímat, Basinski tu ale vypráví komplexnější příběh o smutku, bezvýchodnosti, rezignaci, ale také síle naděje. Koukají tu na nás dvě tváře. Jedna má zmučenou grimasu, ta druhá naznačuje, že je tu přese všechno stále šance.

Hodnocení: 85 %
William Basinski – A Shadow In Time (Temporary Residence Limited, 2017)