Vítejte ve skanzenu. Proč se u nás tak daří hudebním revivalům?

5. duben 2017

Michal David revival předskakuje normalizačnímu originálu. To není zápisek ze snáře o děsivé noční můře ani úryvek z filmu na Festivalu otrlého diváka. I tak může vypadat zábava v mnoha českých městech. Jenom Kabát má na třicet revivalových skupin. Nasadit masku a kopírovat je zkrátka jednodušší než dělat vlastní písničky – podivná scéna postavená na iluzi a nízkém sebevědomí, která je u nás věrnější než kdekoliv jinde, vyjevuje historická traumata.

V podzemním klubu se mísí pivní odér s hustým kouřem z cigaret, nad tím se vznáší opar podivné nostalgie. Na zdech visí zarámované fotografie undergroundových skupin Plastic People of the Universe nebo Extempore a naproti jsou vidět trochu děsivě vyvedené podobizny Mejly Hlavsy nebo Jiřího Schelingera. Připadáte si jako v ošuntělém muzeu, v horším případě panoptiku. Bubeník si už vyměnil triko s nápisem Israel Defense Forces za černou džísku. Zdá se, že je vše připravené. „Ahoj nirvaňáci,“ zazní z pódia, kde už postává kluk ve vytahaném triku s dlouhými vlasy, který připomíná Kurta Cobaina pro chudé. Po jeho slovech následují první tóny provařené písničky In Bloom z desky Nevermind – děje se tak třiadvacet let od smrti slavného zpěváka. Sál se během pár vteřin zaplní, všichni se totiž přišli podívat na hlavní hvězdu večera. Nirvana Revival Praha.

Teenagerky v publiku chtějí poznat, jak asi zněla Nirvana naživo. Nasát alespoň málo z doby, kdy ještě nebyly na světě a kterou mohou znát jedině z vyprávění rodičů. Starší tu zas jsou proto, aby se utvrdili v tom, že se takové silné osobnosti už nerodí a taková muzika nedělá. Další si jdou jenom dát pár piv a poslechnout oblíbené písničky. Vedle Nirvany mohli fanoušci v pražském Vagonu jenom za letošní březen vidět řadu rockových revivalů – od Black Sabbath, Ramones, Jimiho Hendrixe přes U2 až k The Offspring. Celých dvě stě večerů v roce tu hrají revivaly. Vyplatí se to, organizace OSA chce po majiteli klubu poplatky ve stejné výši jako za kapelu s vlastním repertoárem a vzpomínání přitáhne víc návštěvníků než cokoliv jiného. Z hudby se tu stává absurdní divadlo s maskami a převleky, všechno je jenom jako. Kultuře kopírování se u nás daří, napodobují se tu dokonce i žijící muzikanti. Nevinná zábava ukazuje na hlubší historická traumata, kdy jsme tak dlouho vzhlíželi k Západu, až jsme si vytvořili jeho vlastní napodobeninu.

Imaginární Západ

„V Česku a na Slovensku jsme napočítali třicet našich revivalů,“ říkají domácí hrdinové hospodského rocku Kabát v dokumentu Země revivalů. Skupiny se uživí, protože jejich vzor koncertuje velice zřídka. Tvůrci snímku České televize, který měl premiéru loni v prosinci, se zaměřili na nejznámější „kopírky“. Podle slov režiséra Šimona Šafránka pro server Aktuálně.cz do toho chtěli jít nezatížení předsudky, nedívat se na hudebníky skrze prsty. Ukázat, jací doopravdy jsou a proč to všechno dělají. Bývalý extraligový boxer a současný trenér Honza Bartoš chce dělat dobré jméno Michalu Davidovi, a tak žije jeho diskopříběh věrně. Hrává před zaplněným náměstím v Olomouci nebo taky po klubech v Chicagu. Leckdy se stane, že Bartoš předskakuje normalizačnímu originálu, jako se stalo minulý rok v Ústí nad Labem. Čeští napodobitelé ABBA mají zas jako „vedlejšák“ revival Bee Gees a hrávají před stovkami lidí se souborem Pop Stars. Taky jezdí do zahraničí, protože jsou v kopírování jednoduše lepší než všichni ostatní. Nenápadně vyhlížející čtyřicátník Pavel Seidl pak obléká kožené kalhoty a paruku, aby se co nejvíc podobal Pepovi Vojtkovi z Kabátu. Kérky jsou ale podle jeho slov za hranicí. Nejsilnější chvílí snímku je, když Seidlův otec přiznává, že by chtěl slyšet synovu vlastní tvorbu. Na navštěvovaných koncertech jeho revivalové kapely se stydí. „Je to jednodušší než dělat vlastní písničky,“ přiznává Seidl.

Na dokument Země revivalů režiséra Šimona Šafránka z produkce ČT se můžete podívat zde.

Napodobování přitom mělo v době, kdy jsme se nacházeli v kulturní izolaci, smysl. V padesátých a šedesátých letech to žilo v rokenrolových tančírnách, někdy až tak, že zábavy museli rozhánět policisté – jako ve vinárně Mánes v roce 1957. V sedmdesátých letech se do Československa dostaly první punkové nahrávky a pražští středoškoláci se začali oblékat a hrát jako Sex Pistols. Byla to „revolta stylem“, jak ji popsal teoretik Dick Hebdige. I když se v překladu spousta podvratného ztratilo. Místem směny byl často rozdělený Berlín, kulturní provoz a fascinace byly obousměrné – David Bowie se tu zabydlel a při cestě vlakem dostal nápad na píseň o Varšavě, britští Human League zas natočili album o sovětském vesmírném programu.

Hudební nostalgie se motá v cyklech. Roku 1978 vydala americká rockabilly dvojice The Cramps singl s coverem rokenrolové kapely z padesátých let a pro jednou zas oživila tento hudební styl. Zhruba ve stejné době se začalo rockabilly rodit i v šedých normalizačních kulisách. Kdy v písních domácích kapel zněla špatná angličtina a místo cadillacu se jezdilo ve volze, které se lidově říkalo carevna. Jižanské vlajky ale zůstaly a zdobily třeba i zadní stranu kontrabasu. Celou scénu zmapoval po revoluci režisér Zdeněk Suchý v dokumentu Český revival, který je dnes dostupný pouze v archivu České televize. „V interpretacích kapel je trocha úsměvu, trocha nostalgie a písně zasazené do jiného kontextu a doby působí úplně jinak,“ dočteme se hned ze začátku inscenovaného dokumentu, fungujícího jako přehlídka českého rockabilly. V kulisách pražské Lucerny se protočí kapely jako Screwballs, Rockin’ Teddy nebo taky tuzemský Beatles revival s názvem The Dogs – a v duchu devadesátkového humoru se tu během jejich střešního koncertu mihne i pes s lenonkami a v prostřizích Petr Čtvrtníček. Dokument a o něco mladší Hřebejkova rokenrolová komedie Šakalí léta s Martinem Dejdarem v hlavní roli ukazují to, co historik Alexei Yurchak v práci věnované popkultuře a komunitám vkusu pozdního socialismu popisuje jako imaginární Západ. Jenomže nám tato zvláštní obliba zůstala i dlouho po revoluci.

Proč neděláš vlastní písničky?

Že se kopírování nejenom západní populární kultury u nás daří, potvrzuje velkolepý úspěch televizního pořadu Tvoje tvář má známý hlas. Od 26. března minulého roku se vysílá už třetí řada a nejvíc se série chytla právě v postkomunistických zemích. Zatímco například ve Velké Británii šlo o naprostý propadák, který strhal i bulvární Daily Mail. Co stojí za diváckým úspěchem série u nás? Po revoluci se v souvislosti se zeměmi východního bloku psalo o dětských krůčcích k demokracii. Jako děti v plenkách jsme se naučili zapomenout vlastní minulost a koukali Západu přes rameno. Nechali jsme si vnutit komplex méněcennosti, ztratili sebevědomí a téměř zapomněli na vlastní originalitu. Pavel Turek v týdeníku Respekt píše, že na pořadu nejsou nejděsivější trapné momenty, kdy soutěžícímu role nesedne a pohoří, ale právě když jsou vystoupení natolik věrná, až dochází k ošálení smyslů.

Podle náhodného fanouška Martina, který odpovídal na novinářské otázky v pražském Vagonu, je ono napodobování především o dobré show. Za pár korun si může hudbu poslechnout naživo a dát si s kamarády pár piv. Jednou se náhodou dostal na koncert revivalu Judas Priest v kulturním domě v pražských Kbelích a díky zážitku začal kapelu poslouchat. „Vypadal jako Rob Halford, zpíval jako on, ta atmosféra tě dokáže vtáhnout. Přijel tam ve stříbrný kápi s trojzubcem. Dali si záležet na provedení,“ popisuje, že je to celé hlavně sranda a iluze si je dobře vědomý. Český revival Judas Priest funguje přes dvacet let a na své show pečlivě pracuje. Frontman přijede na pódium na harleyi jako Halford a při vystoupení šlehají do vzduchu plameny, jak se dá přesvědčit na záznamu. „Nikdo není zvědavý na to, že se někdo naučí dvacet songů, pak tam stojí v kapsáčích a prestižích a něco tam šudlá,“ dodává Martin.

Vůbec nejraději má Martin hardrockové kapely ze sedmdesátých let jako Led Zeppelin nebo Black Sabbath. Mnozí nostalgici jako on ignorují, že se dá podobná energie i vintage zvuk najít i u současných kapel. Martin vyhledává novou hudbu, nejčastěji pochopitelně sjíždí stoner rock. Na otázku, proč raději nepodpoří nějakou z českých kapel s vlastní tvorbou v podobném stylu a platí za revivaly, odpovídá: „Co se české scény týče, jsem trochu tmář.“

Vyvolávání duchů

Hudební publicista Simon Reynolds píše ve stejnojmenné knize o éře retrománie, která platí pro současný stav kultury obecně. Svou teorii ukazuje na příkladu nultých let, kdy se hybnou silou v populární kultuře stala nostalgie a kdy se vzpomínalo na rock sedmdesátých a osmdesátých let. Taková nálada pomohla do mainstreamu kapelám jako The Strokes nebo White Stripes. Na rozdíl od předchozího desetiletí, kdy elektronická hudba ovládla mainstream a alespoň tento žánr se neustále vyvíjel, jsme se zasekli v mrtvém bodě. Jako by budoucnost přestala existovat, stejně tak přítomnost a ohlíželi jsme se jenom do minulosti. Jednou z nejlépe se prodávajících zpěvaček současnosti je Adele – její hudba, která sbírá Grammy a láme rekordy v poslechovosti, je tak retro, až nejsme schopni dobu jejího vzniku určit.

Nejpodivnějším trendem retrománie, kdy je kultura uvězněna v děsivé smyčce, jsou podle Reynoldse revivalové kapely. Je jedno, kolik přípravy a rešerší stojí za vystoupením: „Jsou odsouzeny k tomu být absurdním duchem, pouhou fraškou ve srovnání s originálem.“ Podobný dojem – kdy spolu bojuje zvláštní fascinace bizarním výjevem s úzkostí – si odnesete i z návštěvy revivalového koncertu v hlavním pražském centru nostalgie, klubu Vagon, jenž láká na podobné triky a zážitky jako muzeum voskových figurín.

autor: Miloš Hroch
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.