Hudba On Air19. června  2017 v 09:20  

Voda znamená život, mléko přežití. Pouštní blues naříká nad pohromou sucha

Tinariwen - Foto:  Anti-

TinariwenFoto:  Anti-

Málokterá část Země trpí suchem tolik jako oblast Sahelu a málokomu nedostatek srážek působí takové existenční problémy jako berberskému národu Tuaregů. O suchu a postupující dezertifikaci zpívají ve svých skladbách také místní kapely, jejichž tvorba se označuje jako pouštní blues. Právě voda je jedním z klíčových témat jejich hudby.

Období sucha mohou mít ničivé důsledky pro kterýkoliv ekosystém. V případě polopouštní oblasti Sahelu, více než pět tisíc kilometrů dlouhého pásu rozprostírajícího se od Atlantského oceánu až k Rudému moři, to platí dvojnásob. Už tak skromnou vegetaci a pěstování plodin jako proso nebo čirok, které patří k základním zdrojům obživy, tu zasáhlo v posledním půlstoletí několik závažných poklesů srážek. Jejich dopady byly dalekosáhlé. 

Na přelomu 60. a 70. let kleslo množství deště podle některých odhadů až o třetinu, což mělo za následek uhynutí několika milionů kusů dobytka a statisíce lidských životů. Další a ještě drsnější vlna sucha, kdy srážky poklesly ze tří set na pouhých 60 milimetrů, přišla o deset let později. Úbytek dešťů ale pokračuje dodnes a má zásadní vliv především na obyvatelstvo severních částí Sahelu, kde je nedostatek vody a potravin nejcitelnější. 

Sucho a pokračující dezertifikace (odhaduje se, že se saharská poušť rozšiřuje jižním směrem tempem necelých padesát kilometrům ročně) je stěžejním problémem pro populaci pasteveckých Tuaregů. Někdejší kočovný národ, jehož karavany po staletí obstarávaly důležité spojení mezi jižními královstvími a obchodníky v přístavech u Středozemního moře, je na vodě existenčně závislý. Její nedostatek vede k odchodu především mužské části populace, která se snaží zajistit obživu pro vlastní rodiny v bohatších oblastech. 

Týden vody

Jednou takovou oblastí byla pro Tuaregy Libye, vedená ambiciózním plukovníkem Muammarem Kaddáfím. Tamní režim se rozhodl otevřít hranice pro uprchlíky z Mali, Nigeru a dalších zemí, kterým nabídl možnost vojenského výcviku. Kaddáfí usiloval o zvýšení svého vlivu v zemích Sahelu a armáda jeho kočovných bojovníků v tom měla sehrát ústřední roli. Výcvikovými tábory tak během let prošly tisícovky Tuaregů. Libyjský diktátor svým opatřením ovšem také nepřímo stál u vzniku jedné z nejpopulárnějších afrických kapel. Mezi zákopy a kulometnými hnízdy se tu totiž v roce 1979 potkali členové legendárních Tinariwen. 

Jejich lídr Ibrahim Ag Alhabib byl tak fascinovaný kazetami Dire Straits a Carlose Santany, že se rozhodl založit vlastní kytarovou kapelu. Tinariwen vzali hudební dědictví svých předků, k jejichž hlavním nástrojům patřila pastevecká píšťala (pro muže) a jednostrunné housle imzad (pro ženy), a vytvořili z něj hudební styl, kterému se dnes říká pouštní blues. Sami Tuaregové nicméně používají název assouf, označující stesk či bolest v duši. 

Naříkající země 

Tinariwen začali sbírat úspěchy, což vyvrcholilo před pěti lety udělením ceny Grammy. Díky mezinárodní pozornosti, které se jim dostává, je skupina v pozici nejznámějších mluvčích tuarežského národa. Často toho také využívá. Tinariwen hlasitě podporují vznik samostatného státu Azavad a členové kapely sami bojovali v řadách povstalců proti vládním jednotkám v Mali (nikoliv ovšem během toho posledního v roce 2012), a to podle četných legend s kalašnikovy v rukou a kytarami Stratocaster na zádech. Své názory často formulují i v textech písní, a to včetně těch na smířlivějším albu Elwan, které vyšlo v únoru letošního roku („Ptám se tě, co je náš cíl / Je to sjednocená země a naše vlajky hrdě zdvižené“). 

Kontroverzní téma samostatného státu, které má vedle příznivců i množství odpůrců, se v textech Tinariwen často opakuje. Nejde ale jen o výzvy k boji, o tématu se často vypráví spíše s citelnou melancholií a steskem po ztraceném domově. Vedle toho najdeme na albech i skladby, které mluví o problémech sucha a nedostatku vody, což jsou zřejmě také jedny z důležitých důvodů pro konflikty v regionu. I když podle vědců zatím neexistují důkazy prokazující přímý vztah mezi změnami klimatu a nárůstem násilí, některé akademické výzkumy už s určitou souvislostí přišly. Podle výzkumu amerického Brookingsova institutu například procentní změna v množství srážek či teplotě znamená 14% nárůst v násilí mezi skupinami obyvatel. 

Tinariwen se tématu vody a jejího nedostatku často věnují – ostatně jejich třetí album nese název Aman Iman: Water is Life (2006). V úvodní skladbě z této desky, Cler Achel, se mluví o dlouhém období sucha („Je to čas, který odděluje milující od milovaných / stačí na to jen pomyslet a ta bolest je k nesnesení.“), v písni Ahimana zase dojde na reflexi života uprchlíků, kteří musí vydělávat peníze pro své příbuzné. 

O vodě se mluví i na novince Elwan, na níž frontman skupiny Ag Alhabib zpívá o vesnicích starců a nemluvňat („Opustili jsme staré způsoby života a vše, co nám zbylo, je naříkající země plná starých lidí a dětí.“), protože práceschopní musí o živobytí bojovat jinde. Staré pořádky musely zaniknout a nedostatek vody je toho hlavním viníkem. Tinariwen zpívají o bolesti ve svém srdci: „Řekni mi, co je lepšího, než když najdeš vodu v tom nejméně očekávaném místě?“ 

Tinariwen se stali průkopníky pouštního blues, jejich příklad ale inspiroval mnohé další hudebníky, kteří se také chytili elektrické kytary. Populární jsou mladé skupiny Tamikrest, Imarhan nebo Kel Assouf. Kytarista Bombino zase uspěl v loňském roce s albem Azel, na němž vypráví svou verzi zkušenosti obyčejného člověka ve víru událostí, nad kterými nemá kontrolu. Stále populárnější jsou i syrové kompozice Mdoua Moctara, který se stal také první tuarežskou filmovou hvězdou. Před dvěma lety ho totiž diváci viděli v hlavní roli premiérového hraného filmu v jazyku tamašek Akounak Tedalat Taha Tazoughai (2015). 

Tito mladí hudebníci už nejsou tolik svázaní tradicí a mnozí se cítí přirozeněji v motorkářských bundách než v tradiční tunice a purpurovém šátku. Hlavní témata se ale od doby, kdy Tinariwen začali skládat první písně ve vojenských ubikacích, příliš nezměnila. Stále je tu stesk po vlasti, která kdysi byla jejich vlastní, a touha po časech, kdy voda nebude až přespříliš vzácnou surovinou. Patrně nejlépe to kdysi na albu Aman Iman zpívali Tinariwen: „Voda znamená život a mléko znamená přežití.“ 

Pořad: On Air  |  Stanice: ČRo Radio Wave
Čas vysílání: pondělí-pátek 8:00-18:00 a 19:00-20:00; víkend 8:00-12:00 + 14:00-18:00 + 19:00-20:00  
 

Nové články v rubrice

Sledujte nás

Anketa

 

Další nabídka

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace