Z písní jsou ramínka na šaty. Co chceme po Beatles a Stounech

Rockové superhvězdy již dávno nepatří jen samy sobě. To, že svou hudbou proměnily svět druhé poloviny 20. století a pomohly odstartovat významné společenské změny, už dávno vstoupilo do učebnic historie. Troufám si tvrdit, že nástup rockové hudby je nejvýznamnější kulturní událostí dvacátého století. Přinesla s sebou hédonismus, energii, srozumitelnost i splnění touhy předválečných avantgardistů po tom, že umění jednou bude moci dělat každý. To vše svým posluchačům předali Beatles, Stones a tisíce dalších.

Rocková hudba – a vůbec populární hudba, která byla aktuální, čerstvá a plná sil v šedesátých letech a dodnes jsme ji nesetřásli z beder – ale vyvolala i jakýsi protipohyb: fanoušci od svých hvězd začali žádat ještě mnohem víc než to neuvěřitelné, čeho se jim už dostávalo. Zejména Beatles, Stones a Bob Dylan se stali spasitelskými figurami, po nichž se chtělo, aby ukazovaly cestu a odpovídaly na otázky, které si každý jednotlivec musí vyřešit sám se sebou, a aby doslova zodpovídaly za životy svých příznivců.

Bob Dylan se spasil útěkem do ústraní a později nasazením tváře tajemného nemluvy, Beatles – pohlcení vlastními rozpory – rozpadem a úniky k banalitě, new age, plakátovému aktivismu i avantgardistické nesrozumitelnosti. I Mick Jagger v roce 1968 jaksi vágně vyjadřoval podporu nikterak přesně definované revoluci a francouzští studenti se těšili, jak budou bourat kapitalistický systém, poteče krev a v čele vzbouřených mas budou Stouni mlátit do kytar. Jagger se do Francie nakonec přesunul až koncem dekády, to ale na Riviéře řešil poněkud odlišné starosti daňového exulanta a přitom natáčel tu „nejpunkovější“ desku, jakou Stouni kdy vydali. Tolik rebelie, kolik se po nich chtělo, tihle borci zkrátka publiku nikdy nedali. Část publika si toho dodnes nechce všimnout.

Nedávno na losangeleské značce Purple Pyramid vyšly dvě kompilace. Jedna se jmenuje Stoned, druhá The Magical Mystery Psych-Out a vcelku neznámé psychedelické kapely na nich nabízejí své cover verze beatlesovských a stounovských pecek. Moc dobře se to poslouchá, ty desky jsou ale stejně chytlavé, jako povrchní. Ve světě módy či fotek by se řeklo glamour. Módní přirovnání jsem zvolil, protože obě alba jsou ze stejného časoprostoru jako stovky beatlesovských a stounovských blogů, jejichž autorky rozebírají vyntyčretro oblečení na propagačních fotografiích svých miláčků a jejich dam, stounovský jazyk zdobí trička v takové konfekci, kde už to triko nikdo nekupuje z důvodů přihlášení se k oblíbené hudbě, Johnny Depp v Pirátech z Karibiku obšlehne image Keithe Richardse a ten si ve trojce dokonce zahraje, aniž by se musel moc převlíkat z civilu. A Mick Jagger samozřejmě nikdy nebyl hezčí než ve filmu Performance, kde ovšem hraje víceméně karikaturu rockové hvězdy.

I když mě to jindy i tak trochu těší, nechci nyní působit dojmem zapšklého starce – už proto, že nejsem pamětník. Jen upozorňuji na posun, který mi připadá zásadní. V dnešní výrazně vizuálně orientované době po rockových mesiáších šedesátých let totiž už nechceme, aby nás vedli. Stačí nám, že vypadají tak, jak my sami nikdy nebudeme… a jak nikdy nevypadali ani oni sami. Ke slovu se tady dostává pojem falešná nostalgie – tedy touha po starých časech, které toužící sám nezažil. Po dobách, kdy jste si šlehli s Brianem Jonesem, který se vždycky oblíkal nejlíp, a s Beatles věřili, že na světě bude vždycky už jen fajn. Že život s feťákem není med a Brian málem rozložil celou kapelu a úctyhodný byznys kolem ní a že i Beatles měli svoje démony a rozhodně nebyli taková sluníčka, jaká se z nich po čase dělají, nám přece nebude kazit snění.

The Magical Mystery Psych-Out |foto: Cleopatra Records

A tak se kapely na zmíněných albech jmenují třeba Underground Youth, Pink Velvet nebo Sons of Hippies a svou lásku demonstrují opravdu polopatisticky. Kde po stránce psychedelické vcelku umírnění Stouni nějaká zvuková šílenství jen naznačují, zatlačí na pilu, zkreslují a halí, až se hory zelenají. Kde Beatles vyrukovali s příjemnou, vlastně starosvětskou písničkou, vyrábějí z ní echt Magical Mystery Tour, a aby trefili beatlesovskou sezpívanost, štelují autotune, dokud z jejich hlasů nejsou Beatles přes telefonní sluchátko.

Tohle zkrátka nejsou cover verze coby výraz touhy poměřit vlastní autorské schopnosti s mistrovským materiálem, nýbrž cover verze coby lapače vlhkých retro snů.

A Beatles a Stouni? Mick Jagger a spol. na 2. prosince ohlásili novou studiovou desku plnou starých bluesovek, zatímco Beatles byli zas jednou zvelebeni filmovým dokumentem, ve kterém není jmenován jediný jejich souputník a ze kterého se nedozvíme nic víc, než že jsou boží. Kdyby to někdo náhodou nevěděl.