Henry Rollins
Postavu Henryho Rollinse si nejčastěji vybaví generace dnešních třicátníků, kteří mají před očima hlavně vzteklého křiklouna z klipu Liar (režie Anton Corbijn) jeho tehdejší kapely Rollins Band. To byla půlka devadesátých let a asi nejzářivější období Henryho hudební kariéry.
Početná skupina stejné generace si ale Rollinse spojí i s předešlou dekádou, kdy stál v čele důležité americké kapely formující se hardcore-punkové scény, Black Flag. V této době si ještě jako Henry Lawrence Garfield osvojil příjmení Rollins (podle jazzového saxofonisty Sonnyho Rollinse) a zároveň se postupně dostával k další formě vyjádření svého vidění světa.
VIDEO: Rollins Band - Liar
Na začátku osmdesátých let se Henry Rollins začal představovat i jako svérázný řečník, který stál za vznikem hnutí "spoken word". To navazovalo na americkou tradici (z poloviny minulého století) veřejné recitace do jazzových improvizací. Dnes jsou ale Rollinsova vystoupení podobná spíš večerům stand up komiků. Rozhodně se ale z Henryho nestal jen vtipný a spokojený bavič. Jeho komentáře stále reagují na palčivé problémy současnosti, a i když mu s odchodem bývalého amerického prezidenta zmizel jeho oblíbený terč, neutichá jeho potřeba glosovat nelichotivý stav věcí.
[Henryho kouzlo je v interpretaci. Místo stylově rozkročeného zuřivce na podiu sledujete vyrovnaného muže v nejlepších letech (13. 2. 1961), který stále razantně, ale vtipně "vrací úder".
Vedle očekávaných politických satir a vnímání sociální nespravedlnosti tepe Rollins do pokřivených mezilidských vztahů plných pokrytectví a amerického maloměšťáctví. Vysmívá se zastáncům boje za bílou rasu a jedním dechem obhajuje menšiny. K tomu navíc přidává postřehy z jeho četných cest po světě, ale nestydí se ani představit své slabiny. Sympatie si získává i tím, jak poodkrývá nelichotivé kapitoly vlastního dospívání. K silným momentům jeho mluvených bloků patří ale bezesporu historky z hudebního světa. Nenechte si ujít popis jeho setkání s Iggy Popem nebo Jamesem Brownem.
Na internetu naleznete i ukázky jeho televizních show, kde se v blocích střídají pichlavé komentáře a nevšední hosté s živě hranou hudbou - od nesmrtelných Slayer až po chytře provokativní Peaches. Henry Rollins, vedle svých vlastních aktivit, propůjčuje své charisma i kampaním poukazujícím na hlad v Africe nebo na nebezpečí užívaní drog. Bez zajímavosti nejsou ani Rollinsovy zkušenosti s filmem. Zaznamenat jste ho mohli například v Lynchově mystériu Lost Highway a v mnoha dokumentech mapujících punkový postoj.
VIDEO: Rollins Easter Sunday, short Albert Watson film
