Attila Csihar
Attila Csihar ve studiu RWFoto: Radio Wave
Ještě před několika lety bychom osobu prvotřídního metalové chroptiče Attily Csihara zařadili do kolonky black metal a nechali ho tam žít vlastním podvratným životem. Sám zpěvák ale v posledních letech překvapil mnohé. Nejen že se zasadil o popularizaci doom metalu, ale jeho aktivity se přelily do industriálních, ambientních, avantgardních, ba i neoklasických vod.
Dlouho to vypadalo, že pro letos devětatřicetiletého rodáka z Budapešti bude největší úspěch jeho epizodické působení v norské blackmetalové ikoně Mayhem. Po dvouletém působení v první lize se ale Csihar vrací zpátky domů a po Tormentor, se kterými táhl káru od roku 1987, se prezentoval například v tvrdě elektronickém projektu Plasma Pool, hardcoreové partě Korog nebo u industriálních metalistů Aborym. Navíc si tříbil svůj osobní život, stal se vegetariánem a čekal na další příležitost více zasáhnout do hudebního dění. Ta přišla v roce 2004, a to hned z několika stran. Nejdříve se napodruhé vrátil do Mayhem, ale vedle toho také hostoval ve skladbě Decay2 u progresivních doom metalistů Sunn O))). A právě spolupráce s touto americkou dvojkou otevřela autorská stavidla umělce, který od té doby nepřestal překvapovat šíří svých hudebních vizí.
POSLECHNĚTE SI: Rozhovor s Attilou Csiharem o jeho různých hudebních projektech (Mayhem, Sun O))) nebo Void ov Voices) a inspiracích. Obsahuje taky ukázky hrdelního vokálu, chroptění a dalších hlasově náročných technik
Attila Csihar (Palác Akropolis)Foto: Stanislav Soukup
Pokud se oprostíme od dalších blackmetalových aktivit, Attila Csihar se vrhl do dalších doommetalových dobrodružství se Sunn O))) a navíc s australským kytarovým experimentátorem Orenem Ambarchim stvořili spoustu zajímavé muziky, ve které dojde na hutná kytarová oblaka plná těžkých zpětných vazeb, povlávající bezeslovný hrdelní zpěv a občasnou nervní rytmiku. Pokud máte rádi netradiční tvrdou muziku, pak byste neměli minout alba Burial Chamber Tria, Pentemple nebo Gravetemple, to znamená projektů, z nichž Attila důvtipně prozkoumává další doommetalová teritoria. Že se nejedná o libůstku metalových avantgardistů, může potvrdit i pozvánka na prestižní berlínské Bienále, kde Burial Chamber Trio odehráli jeden ze svých vyhlášených poloimprovizovaných koncertů. V loňském roce donutil experimentální duch charismatického Maďara k pokoření dalších žánrových met. Jeho sólový projekt Void ov Voices je originální směsí dark ambientu a koláží postavených pouze na Attilově vokálním projevu. Spolu s působivou vizuální složkou autorova performance navozuje atmosféru přeludného pohřebního průvodu s obřadními zpěvy.
Attila Csihar je v mých očích obdoba věčně hledajícího Mika Pattona v metalové oblasti. Miluje experimenty, spolupracuje s mnoha významnými umělci napříč žánry (kromě těch, které jsme doposavad zmiňovali, spolupracoval s Jarboe nebo s neoklasickým projektem Professor Fate) a svůj hlas, temnější, hlubší než Pattonův, navíc dřevorubecky orašplovaný, je schopen zasadit do velmi nezvyklých a originálních souřadnic. Ač nejsem milovník metalových chlapáků, na další eskapády Attily Csihara jsem věru zvědav.
