Shoegaze v Kabinetu II: Pomalý ponor do zvuku
Druhý díl Kabinetu Radia Wave, ve kterém se na ploše pěti částí věnujeme ostrovní scéně shoegaze, patřil kapele Slowdive, která spolu s My Bloody Valentine a Ride tvoří ústřední trojici zlatého věku shoegazu. Ten je možné časově zasadit do tří nebo čtyř let na přelomu 80. a 90. let.
Slowdive, které v roce 1989 založili v anglickém Readingu přátelé z dětství , zpěvačka Rachel Goswell a kytarista a skladatel Neil Halstead, reprezentují jemnější odnož shoegazu, která z vrstvených kytar vytváří zasněné nálady a hluk z jejich efektů je namířený spíše dovnitř. Upomíná na to ostatně i název formace, který evokuje pomalé potápění se do hlubokých zvukových vod. Tuhle estetiku představili už na své první nahrávce, čtyřskladbovém EP Slowdive, které vyšlo v roce 1990. Mezi fanoušky Slowdive se traduje, že jde o původní kazetové demo, které skupina bez jakýchkoliv úprav přenesla na kompaktní disk. Na úvod zazněla skladba, která nese stejné jméno jako kapela.
Poslechněte si všechny díly KABINETU RADIA WAVE v našem JUKEBOXU
První dlouhohrající deska skupiny, album Just For A Day, vyšla v roce 1991 u labelu Creation Records. V roce 1991 byla po podobné hudbě velká poptávka, album se vyšplhalo až na třetí místo britské nezávislé hitparády. Svoji zásluhu na tom možná má i povedený reklamní tah s nápisem, který Slowdive lepili na obal desky. Ten mluvil jasně – na albu stálo, že „má účinky jako halucinogenní droga, ovšem bez zdravotních rizik“. Na ukázku z desky jsme vybrali skladbu s poetickým názvem Catch The Breeze, ve které je proslulé vrstvení kytar nepřeslechnutelné.
Oproti nejoblíbenější desce Slowdive, albu Souvlaki, je debut Just For A Day pouhým náznakem toho, co v roce 1993 opravdu přišlo. Všeobecně ceněná nahrávka patří k nejdůležitějším žánrovým deskám celého shoegazu a kromě úspěchu ve Velké Británii se jí dostalo kladného přijetí i ve Spojených státech. Ústřední dvě skladby, Souvlaki Space Station a When The Sun Hits, jsou natolik organicky propojené, že jsme je v Kabinetu Radia Wave pustili přesně tak, jak je fanoušci už dvacet let slýchávají z desky. Vesmírná tematika, nebeské vokály Rachel Goswell a rozotřené kytary dělají z těchto dvou písní jeden z vrcholů shoegazu.
V rámci vyváženosti je nutné říct, že především ostřejší odnoži shoegazové scény nebyl po chuti velký příklon Slowdive k popu, který je obzvlášť u desky Souvlaki místy hodně patrný. Právě kvůli skladbám, jako je Alison, která se také dostala do playlistu, jsou ale Slowdive dodnes populární u lidí, kteří si v době vydání alba procházeli pohnutou pubertou.
Deska Souvlaki končí symbolicky, totiž skladbou Dagger, ve které slyšíme kromě vokálů jenom jednoduchou akustickou kytaru. Dagger předznamenává desku Pygmalion, u jejíhož natáčení už chyběl bubeník Simon Scott a Slowdive zásadním způsobem ukročili od shoegazu směrem k vlastní, velmi specifické verzi ambientu a dream popu. Dagger byl poslední ukázkou z přelomové nahrávky Souvlaki.
Album Pygmalion, které je poslední řadovou deskou Slowdive, se postaralo o nenápadný úvod Kabinetu a podruhé posloužilo jako závěr části věnované přímo Slowdive. Pygmalion vyšel v roce 1995 a ve stejném roce se Slowdive rozpadli. Mnoho publicistů a fanoušků označuje polovinu 90. let za konec zlatého věku shoegazu a za postupné směřování žánru do zapomnění, ze kterého jej vytrhla až vlna mladých kapel v novém tisíciletí. Samotní Slowdive se ale od shoegazu na desce Pygmalion odvrátili a produkovali hudbu o poznání experimentálnější. Desetiminutová skladba Rutti mluví sama za sebe.
Po vydání alba Pygmalion opustili skupinu i basista Nick Chaplin a kytarista Christian Savill. Zbývající členové pak založili kapelu Mojave 3, což znamenalo definitivní konec Slowdive. Hudba Mojave 3 se odkláněla od shoegazu a blížila se spíše alternativní verzi country. První deska nové kapely vyšla v roce rozpadu Slowdive, tedy 1995. V Kabinetu jsme si z ní hráli hned úvodní skladbu, baladu Love Songs On The Radio.
Kapela Mojave 3 pořád existuje, i když v současnosti přežívá jen v hibernaci. Její zatím poslední dlouhohrající deska vyšla v roce 2006 u labelu 4AD. Z desky jménem Puzzles Like You jsme si hráli titulní skladbu.
Zpátky k experimentálnější tvorbě členů kapely Slowdive. Mezi ty nejaktivnější patří v současné době bubeník Simon Scott, který se nedávno představil i pražskému publiku v Paláci Akropolis. Svoji první sólovou desku vydal Simon Scott u labelu Miasmah, který se soustředí na elektroakustické experimenty a temnější ambient. Album, které vyšlo v roce 2009, nese název Navigare a do Kabinetu se dostala skladba The ACC.
Zakončení druhého dílu shoegazového Kabinetu, který jsme celý věnovali kapele Slowdive a pozdějším aktivitám jejích členů, obstaral opět bubeník Simon Scott a druhá ukázka z deska Navigare. Skladba The Old Jug And Drum totiž jako by v sobě spojovala prvky, které Slowdive proslavily – intenzivní zvukové emoce spojené s něžnou nedořečeností.
Playlist:
Slowdive – Vision Of La (Pygmalion, Creation Records 1995)
Slowdive – Slowdive (Slowdive, Creation Records 1990)
Slowdive – Catch The Breeze (Just For A Day, Creation Records 1991) Slowdive – Souvlaki Space Station (Souvlaki, Creation Records 1993)
Slowdive – When The Sun Hits (Souvlaki, Creation Records 1993)
Slowdive – Alison (Souvlaki, Creation Records 1993)
Slowdive – Dagger (Souvlaki, Creation Records 1993)
Slowdive – Rutti (Pygmalion, Creation Records 1995)
Mojave 3 – Love Songs On The Radio (Ask Me Tomorrow, 4AD 1995)
Mojave 3 – Puzzles Like You (Puzzles Like You, 4AD 2006)
Simon Scott – The ACC (Navigare, Miasmah 2009)
Simon Scott – The Old Jug And Drum (Navigare, Miasmah 2009)
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
