Příliš mnoho ticha na retrospektivě Milana Grygara v Galerii hlavního města Prahy
Milan Grygar se výrazně zapsal do českého umění minulého století především pracemi, v nichž propojoval vizuální tvorbu se zvukem. Ohledávání možností, které setkávání těchto oblastí nabízí, se stalo hlavním východiskem jeho životního díla. Retrospektiva, kterou připravila pro Galerii hlavního města Prahy kurátorka Hana Larvová, je ale navzdory Grygarovu živému zájmu o hudbu i zvuk pozoruhodně tichá.
Autoři výstavy zaujali k architektonickému řešení ryze tradiční přístup, který vychází ze slavného modernistického ideálu galerie jako bílé krychle. Sály pražské Městské knihovny odpovídají tomuto pojetí samy o sobě, v tomto případě je ale uctivý charakter expozice podpořený i způsobem instalace, v níž jsou obrazy umisťovány na zeď ve velkoryse důstojných rozestupech. Výstava je pomalá, klidná, má pravidelný rytmus a svým charakterem přímo vybízí k tiché kontemplaci. Celek ale jaksi zvláštně nefunguje. Mramorový piedestal zkonstruovaný z celého galerijního prostoru jako by unášel Grygarovy práce kamsi daleko z dosahu diváka a přemíra ticha jeho nepochybně fascinující životní dílo příliš konzervuje.
Poněkud mdlý dojem, který výstava zanechává, je zarážející zvláště v souvislosti se způsobem, jakým Milan Grygar pracoval. Ten by vybízel vzhledem k inovativnímu propojování vizuálního umění s hudbou k mnohem živějšímu pojetí expozice. Grygarova práce se zvukem byla součástí jeho širšího uvažování o významu procesu tvorby uměleckého díla, kdy prostřednictvím zvuku vnášel do svých děl elementy prostoru a času. Výstava ale klade až na pár drobných výjimek důraz jen na vizuální výsledky Grygarovy práce. Ukazuje sice, jak se jeho kresby a malby proměňovaly, ale procesy, které stály za jejich proměnou, v podstatě ignoruje. Expozici nedoprovází žádné vysvětlující texty, autoři se spolehli na to, že si divák všechno domyslí sám. Z mého pohledu by byl přínosnější spíš osobnější kurátorský přístup, který by dal prostor pro hlubší zkoumání konkrétních aspektů Grygarovy práce.
Jedněmi z nejzajímavějších exponátů jsou filmy zachycující Grygarovo performativní provedení dvou z jeho Mechanických akustických kreseb. Na nich je dobře vidět jeho hravý a současně soustředěný přístup. Škoda že jsou podobně jako další ze zvlášť pozoruhodných děl, kterými jsou čtyři kresby doplněné o zvukový záznam vzniku, na výstavě zastoupeny jen tak mimochodem, jako jakési doplňky. Zvuku by rozhodně Grygarova retrospektiva snesla mnohem víc, zvlášť uvážíme-li jeho někdejší spolupráci s akustickou laboratoří Československé akademie věd nebo fakt, že mu akustické kresby vyšly oficiálně už v 60. a 70. letech na dvou gramodeskách. Pro komplexnější chápání Grygarova působení by pak určitě bylo na místě vystavit například některé nahrávky interpretací jeho grafických partitur.
Výstavu Vizuální a akustické můžete navštívit v Městské knihovně na Mariánském náměstí v Praze do 5. dubna.
Při průchodu výstavou se člověk těžko vyhne srovnání s retrospektivou Jana Kubíčka, která proběhla ve stejném prostoru o několik měsíců dřív. Na ní se autorům podařilo dosáhnout toho, co se podle mě na Grygarově retrospektivě nedaří. Důsledně a přitom srozumitelně představit umělcův vývoj, způsob práce i jeho specifické uvažování o abstrakci. Přestože by se u Milana Grygara přímo nabízelo zaměřit se na proměnu jeho přemýšlení o zvuku v obraze, výstava na takové snahy bohužel rezignuje a zkrátka jen mlčky předkládá výběr z jeho prací.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
