Život po Dáeši. Jak léčit ty, kteří propadli islamistické utopii?

„Vše, o čem tato kniha vypráví, vychází ze skutečnosti,“ podotýká Dounia Bouzarová v úvodu své knihy Život po Dáeši. Již několik let vede speciální tým, který se zaměřuje na práci s mladistvými oběťmi islamismu. Bouzarová ve své novele dává vhled nejen do problematiky islamismu a lákadel, na základě kterých funguje, ale i sociální práce jako takové.

Léa s rodiči strávila rodinnou dovolenou a všechno se zdálo být v pořádku, ale náhle musí být umístěna do diagnostického ústavu, protože se ukáže, že chtěla spáchat atentát na synagogu. Ines se už třikrát pokusila připojit k islámským bojovníkům v Sýrii, kteří ji fascinují. Hanane odešla do Sýrie, ale místo slibovaného rodinného společenství zažila peklo na Zemi v zajetí. Alí a Auda chtěli i se svým dítětem začít nový život v rodině Dáeš. Dítě jim nakonec sebrala sociálka a oba skončili traumatizovaní a vytržení ze svého okruhu bližních. Brian v Sýrii hledal opravdový život, a nakonec ho na syrské hranici zatkli Turci. Domů se vrátil polomrtvý a zoufalý. Tyto příběhy máme možnost díky Nadiině péči sledovat. A je to především pronikání do minulosti.

Nadia se snaží přijít na to, co lidi vede k tomu, že propadají fanatickému volání. Bývá to neschopnost najít své místo na tomto světě, problémy v rodině, zoufalost, osamění. Islamistická videa působí lákavě a ti, co mají na starosti verbování, jsou velmi přátelští. Přesně ví, jak v člověku najít jeho slabinu a svézt se po ní. Vzniká utopický obraz světa, v němž pozemský život není důležitý, důležitá je pouze smrt, a to nejlépe mučednická.

Islámský stát je tu vylíčen jako sekta těch, pro které život nemá význam. Nabízí důvěrnou vzájemnost a velkou rodinu, která přijme každého. Právě společenství je droga, kterou všechny oběti zmiňují, doma něco takového totiž postrádali. Islamisté lákají na ráj na Zemi, realita však bývá úplně jiná. Kupříkladu Hanane skončí ve vězení, kde panují otřesné hygienické podmínky, a aby mohla zůstat, musí se vdát. Je jedinou dívkou, které se dle dostupných informací povedlo ze spárů Islámského státu vymanit a vrátit do Evropy.

Hanane se nachází v šedé zóně. Tak Nadia nazývá období, kdy se jedincům stýská po utopii a ještě se jim nepovedlo vrátit do reálného světa. Tato fáze návratu bývá provázena nedůvěrou ke všemu: Kdo má pravdu? Kdo lže? „Mám pocit, že poletuju mezi dvěma světy, ale ani jeden z nich mě nechce...“ popisuje Hanane, která ani neví, že prochází procesem rehumanizace. Jedná se v podstatě o sebepoznání, před nímž chtěla uniknout do islamistické utopie.

Život po Dáeši – Dounia Bouzarová|foto: Nakladateství Grada

Nadiu týdně kontaktuje pět až šest rodin trpících odcizením či odchodem dítěte. Těmto „sirotčím matkám“ je třeba dát naději a zachránit, co jde. Sama má s fanatismem zkušenosti ze svého nejbližšího okolí. I svůj tým sestavila z lidí, kteří mají s verbováním osobní zkušenost. Proto cítí potřebu zachraňovat další oběti. Vzhledem k nebezpečnosti této práce Nadia žije pod neustálou policejní ochranou a čelí kritice veřejnosti. Neustále hledá metody a prostředky, jak s oběťmi islamismu po jejich obrácení pracovat: podpůrné skupiny, divadlo, rozhovory. Její metoda spočívá v tom, že si jedinec musí objevit svoje místo v životě – zásadní roli v tomto procesu hraje matka a rodinné zázemí. Dále je důležité oběti navodit pocit nepostradatelnosti a víry ve svět.

Ve Francii byla Bouzarová kritizována za svoji „kuchyňskou psychologii“, amatérský přístup k obětem a zastaralé chápání džihádismu, který v současné době údajně používá jiných verbovacích prostředků než v 90. letech. Můžeme polemizovat o tom, že Nadia, respektive Bouzarová jedná neodborně a spontánně. Ke svému povolání však přistupuje s lidskostí, empatií, vřelostí a nasazením, což si zasluhuje velký obdiv.

Dounia Bouzarová: Život po Dáeši. Grada, 2016. 144 str.