Sama v Africe: Bílý materiál
Po více než dvaceti letech se francouzská filmařka Claire Denis vrací do Afriky. Zatímco její debut Chocolat (1988) byl částečně autobiografickou reflexí postkoloniálního Kamerunu, nový snímek vstupuje do bezejmenného prostoru, který charakterizuje naprostá nestabilita a ztráta jakýchkoli páteřních hodnot.
Spolumajitelka kávové plantáže Maria s buldočí zatvrzelostí odmítá přijmout zcela zjevnou kritičnost situace – krvavou občanskou válku mezi rebely a vládním vojskem, nesnášenlivost místních vůči bělochům a bezprecedentní krutost, která činí i z dětí krvelačné šelmy.
Český překlad názvu White Material (Sama v Africe) je kapitálním omylem, když do významových konotací vnáší falešný romantický závan a zcela likviduje v originále silnou depersonalizaci. White Material (bílý materiál) přesně vystihuje fikční svět filmu, který ve své krvavé anarchii požírá jakýkoli soucit a humánnost. Pro tyto hodnoty v něm není vymezené žádné místo, lidská těla jsou jen materiálem pro nesmyslnou, nemotivovanou a nepřehlednou partii, v níž vyvěrají na povrch ty nejprimitivnější pudy.
Film Claire Denis stojí v radikální opozici vůči všem humanizujícím a účast vzbuzujícím snímkům o zemích třetího světa. Popisná dokumentární kamera se nepokouší šokovat a navozovat dojem sounáležitosti s trpícími nebožáky, naopak s mrazivou odtažitostí zprostředkovává zvěrstva a jejich aktéry, pozvolný zánik kávové plantáže, kterou od brutality a chaosu neuchrání ani drátěný plot, ani nezdolný optimismus hlavní hrdinky. Ambientně strohý hudební doprovod Stuarta A. Staplese (Tindersticks) akcentuje atmosféru chladu a nepřeklenutelné distance, do které film diváka bez milosti staví.
Právě postava Marie je nejvýraznějším prvkem tohoto odosobnění. Nositelka „pozitivních“ hodnot západní civilizace (pracovitost, cílevědomost, soucit) podléhá nepochopitelné zaslepenosti, pro niž není adekvátní idealistické opodstatnění. Místo aby režisérka nabídla uprostřed běsného světa černých válečníků mravní ikonu „vzdělané bílé ženy-zachránkyně“, pracuje s motivem sobecké slepoty a posedlosti věcmi. Marie v pochybném materiálním zápalu ignoruje veškeré indicie a spolupodílí se na vlastní tragédii.
Jedinou pochybnou proměnou v dokonale beznadějné a misantropicky zamračené rovnici je výkon Isabelle Huppert, jejíž závěrečná proměna z cílevědomé a civilizované Evropanky v animální divošku nevyznívá příliš přesvědčivě, jako by výkon francouzské herečky postrádal potřebný zárodek běsu, vnitřní napětí. Vtíravý pocit lability vnucuje spíše třaslavá kamera a nelineárně pojatá struktura vyprávění než výkon hlavní představitelky.
Jinak je ale White Material prvotřídní a svým vyzněním krutě deziluzivní metaforou současné rovníkové Afriky jako místa, které nezasluhuje planě ušlechtilý soucit. Černošské děti ozbrojené mačetami a samopaly tu působí přirozeněji a logičtěji než mamonářská tvrdošíjnost „bílého materiálu“. Moment nepochopení mezi oběma světy je naprostý a fatální. A právě v tom, že režisérka neumisťuje sympatie ani do jednoho z protichůdných táborů, spočívá významová výbušnost a podvratná síla jejího filmu.
Hodnocení: 85 %
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
