Aljašský román Davida Vanna zmrazí vaše sny

S prvními stranami Srubu se před vámi rozevře chladná krajina Aljašky a v ní hned dva naivní sny. Ten první má Gary, stárnoucí manžel a nedostudovaný historik, který se snaží dostat co nejdál od civilizace a spolu s tím i od své dlouholeté ženy Irene. Garyho dcera Rhoda naopak touží ohřát se na Havaji a stvrdit tu svoji lásku s nepřekvapivě lhostejným a sobeckým záletníkem Jimem. Oba samozřejmě čeká nepříjemné probuzení, kterému vy, milí čtenáři, můžete jenom přihlížet.

Při takovém přihlížení je těžké udržet emoce na uzdě. Ve Srubu vás dost možná bude většina postav rozčilovat. Osobně jsem nejvíc skřípal zuby nad Garym. Ten se snaží utéct od svého neštěstí tak, že si postaví srub na dohled od svého domu, přesto za pomyslnou čarou lidského světa, na opuštěném ostrově uprostřed jezera Silkak. Jeho manželka Irene tuší, že pokud se stavbou nepomůže, dá Garymu záminku konečně dlouholetý vztah ukončit. Dělá všechno proto, aby svému muži dokázala svou schopnost se mu přizpůsobit. S utrpením přitom sleduje, jak z vysněné, pohodlné chatky vzniká bouda, do které byste nepustili ani psa. S každou špatně přibitou kládou jsem měl chuť Garyho vzít přes hlavu lopatou a vysvětlit mu, že by bylo dobré promluvit si s manželkou. Ani ta ale není bez chyby. Nejvíc to člověk pocítí při konfrontaci s dcerou Rhodou a synem Markem, který se jí odcizil a smutku se brání životem vidláka. Ve volném čase si otevře pivko a navlečený v bundě Hello Kitty se s kamarády projíždí v motokárách.

David Vann se nesnaží svoje postavy nijak přikrášlovat a ani jim nepomáhá vzájemně si porozumět. Zatímco vy vidíte, že i sobecký hlupák Gary má své světlé momenty nebo že Irene Garyho stále miluje, oni samotní to o sobě netuší. Nikdo z hrdinů se nedokáže dostat za hranice sebe sama, tak jako se Gary nedokáže úspěšně zabydlet v nehostinné přírodě jen kousek od svého pohodlného domova. Jediná postava, u které převažují sympatie nad averzí a kterou si dost možná oblíbil i jinak nemilosrdně asertivní vypravěč Vann, je obětavá dcera Rhoda. Ta jediná instinktivně cítí, že s jejími rodiči něco není v pořádku, jediná se pokouší dát dohromady rodinu roztříštěnou jako kusy ledovce. Paradoxně si zrovna Rhoda protrpí tragický konec knihy.

David Vann |foto: Mathieu Bourgois

Proč tak krutě, říkáte si a kroutíte hlavou nad nadějným aljašským spisovatelem, kterého kritici nejčastěji přirovnávají ke Cormacu McCarthymu. Vlastně můžeme být rádi, že David Vann jenom píše. V rozhovoru pro Salon deníku Právo se autor svěřil, že jeho babička zabila svého manžela a pak sebe, načež pár týdnů na to spáchal sebevraždu i Vannův otec: „Když můj otec zemřel, zdědil jsem všechny jeho zbraně. Mířil jsem na nejbližší sousedy, i na ty vzdálenější… A protože mi nestačilo jen mířit, střílel jsem na pouliční lampy. Krásně explodovaly. To byly mé tři roky se zbraněmi, má příšerná náhražka za řešení otcovy sebevraždy.“ Vann nakonec našel řešení svých traumat ve psaní, pochopitelně nijak optimistickém. Ve své spisovatelské krutosti má ale jasno: „Tragédie vás přiměje odkrýt, kým skutečně jste.“

Vannův Srub vás rozhodně nezahřeje. Chladnoucí vztahy, sny o životě zamrzající přímo před očima, dvě sebevraždy a jedna vražda, to je součet útlé novinky z nakladatelství Argo. Na druhou stranu taky až nepříjemně uvěřitelné postavy, zkratkovitý, pichlavý jazyk a lhostejná krajina Aljašky. Jisté je jedno, na jásot dětí na koupališti při četbě Srubu určitě zapomenete.

David Vann – Srub
[Překlad: Barbora Rozkošná]. Praha: Argo, 2014. 263 stran.