Australský film: Piknik na rudém kontinentu

18. září 2014

Austrálie rozhodně nepatří mezi kontinenty s hlubokou filmovou tradicí. Po konci 2. světové války se kinematografie a filmový průmysl dostaly do stadia pozvolného úpadku a v průběhu 60. let de facto zanikly. Obnova přišla až o dekádu později v souvislosti s tzv. australskou novou vlnou. Nejen o ní je řeč v našem stručném nástinu dějin a vrcholů australské kinematografie.

Vzestup umožnila výrazná státní podpora – peníze směřovaly jak na tvorbu filmů samotných, tak především na vzdělání tvůrců. Peter Weir, nejvýraznější osobnost nové vlny, nám období filmové renesance popsal v rozhovoru následovně: „Atmosféra byla v Austrálii velmi podobná té americké. Válčili jsme ve Vietnamu. Byla to doba mladé kultury. Revolta proti rodičům. Doba trávy a dalších drog. Demonstrací. Hudby. A film se prostě stal součástí toho dění. Vyrostl z plodné půdy, protože australská společnost byla jinak dost strnulá a konzervativní. Všechno bylo tiché, regulované. A lidi o generaci starší než já prostě odjížděli do Anglie, umělci, malíři, hudebníci. Zařídili si život tam. Moje generace byla první, která se z těch mladických cest po Evropě vracela a chtěla něco změnit přímo v Austrálii, vyžadovala alternativu – například v módě, ale i ve filmu.“

Cesty do minulosti

Výrazným rysem australské nové vlny byl zájem o duchovní nauky: „Mystická stránka věcí byla také součástí ovzduší 70. let. Objevily se knihy Carlose Castanedy, které pojednávaly třeba o mystice kmene Yaqui, četl se Carl Jung, to bylo nedílnou součástí tehdejšího kulturního prostředí,“ vzpomíná Weir. On sám se stal ikonickou osobností, v jejíchž filmech se prolíná realita australských dějin s chvějivou mysteriózní atmosférou krajiny.

03209890.png

Zásadním filmem tohoto období je bezpochyby Weirův uhrančivý snímek Piknik na Hanging Rock (1976), který se svým hypnotickým tempem i kombinací zářivého obrazu a znepokojivé hudby přiblížil tendencím a stylu vrcholných děl evropského uměleckého filmu. Jak ostatně dodává Weir sám: „Moje rodina pocházela ze Skotska. Doufal jsem, že mezi svými předky najdu nějaké trestance, ale byli to jen nudní zemědělci. Austrálie byla osídlena dělnickou třídou, lidmi na útěku, vězni, prostě lidmi, kteří už se nemínili vracet. Já se nakonec necítil ani jako Australan ani jako Skot. Cítil jsem se ale jako Evropan.“

Ve svých nejlepších filmech (Gallipoli, Společnost mrtvých básníků, Master & Commander) se Weir zabýval vždy podobnými tématy – mikrokosmem lidských osudů a makrokosmem dějin, revoltou, střetem kultur i nelítostným bojem člověka a přírody. Fascinace určitým typem historických událostí se u něj transformovala do filmů, které dokážou aktivovat všechny druhy podvědomých mechanismů – a to jak u diváků, tak u tvůrce samotného. Jak říká Weir: „Jedna z věcí, které si za peníze nekoupíte, je právě cesta do minulosti.“

03209891.png

Australská kinematografie dokázala postupně pojmout celé spektrum žánrů (výstřední komedie Muriel se vdává a Dobrodružství Priscilly, královny pouště, drama Záře), nicméně mezinárodního věhlasu se dočkaly právě snímky historické (Zmoudření a Krotitel Morant Bruce Beresforda, Zpěv o Jimmiem Blacksmithovi Freda Schepisiho, Zpravodajská fronta Phillipa Noyce, Proposition Johna Hillcoata). Pochopitelně/bohužel se nemůžeme vyhnout mistrovi filmových kabaretů Bazu Luhrmannovi, který svou pompézní fascinaci tancem, zpěvem a sytou výpravou naplno uplatnil v hollywoodském mainstreamu.

A jako děti 80. let musíme zmínit též „přírodopisnou linii“ australské kinematografie, která nás duchovně transformovala – klasický klokaní seriál Skippy z konce 60. let z našich hlav nekompromisně vytlačil osmahlý albín Paul Hogan s vycpaným Krokodýlem Dundeem pod paždím. A milovníci vepřového si dozajista se slzou na rypáčku vzpomenou na rodinný hit Babe – galantní prasátko Chrise Noonana, které v roce 1996 posbíralo šest oscarových nominací a jednu sošku za speciální efekty.

V krajině osamělých žen

Náš stručný přehled by nebyl kompletní bez malé odbočky ke geograficky i tematicky spřízněné kinematografii Nového Zélandu, která až do 70. let minulého století prakticky neexistovala a obrysy začala nabírat až v následující dekádě. Vedle komerčně úspěšného Petera Jacksona, který se od ultralaciných vtipných splatter hororů (Bad Taste – Vesmírní kanibalové, Braindead – Živí mrtví) a nápadité kombinace lo-fi dívčí fantasy a psychologického dramatu (Nebeská stvoření) dostal až k režii tolkienovských spektáklů, zůstává nejvýznamnější osobností režisérka Jane Campion.

03209889.png

Filmařka, narozená na Zélandu, vystudovala filmovou a televizní školu v Austrálii a svůj kontroverzní debut Sweetie (Drahoušek) natočila rovněž v australské produkci. „Představte si Davida Lynche – vyvrhnutého, vykuchaného a nakonec odmítnutého; rodinná romance jako hororový příběh, přitom ale vědomě a nesmlouvavě feministická,“ popisovala kritika tento snímek, který byl v Cannes zprvu odmítnut jako příliš krutý a nechutný.

Už její studentské filmy dávaly na srozuměnou, jaké náměty budou Campion zajímat po celou její kariéru: problematika dysfunkčních rodin, zkoumání hranice mezi normalitou a šílenstvím, zkušeností a nevinností, vírou a cynismem. Důležitý motiv izolace v protikladu k touze někam patřit má u ní často povahu konfliktu vnitřního světa ženy s hodnocením a předpoklady společnosti.

03209888.jpeg

Tato témata Campion dále rozvíjí ve svých filmech Anděl u mého stolu, Piano, Portrét dámy, Jako dým, Piková trojka a naposledy Bright Star, které jsou v rovině stylu zároveň poutavým ohledáváním hranice mezi uměleckým filmem a melodramatem. Dosavadním zenitem její kariéry je přesto loňská televizní minisérie Top Of The Lake, která nám pod rouškou detektivního příběhu dává nahlédnout do samotného nitra lidské existence.

Krev, benzín a nahota

Druhou stranu spirituální tváře nové vlny představuje tzv. Ozploitation, tedy filmy plně využívající výhody v 70. letech zavedeného ratingu R a hrdě se hlásící k pokleslým žánrům, sexu, nahotě a násilí – přitom ale podobně jako spirituální vlna často vycházející z reálných příběhů spjatých s temnou historií kontinentu. Oficiální historie tato obskurní díla často vyčleňovala z australské kinematografie, jejich životaschopnost je nicméně nepopiratelná. Především první dva filmy George Millera z trilogie o Šíleném Maxovi se staly obecně přijímanými klasikami špinavého post-apo science fiction. Tradice „krvavého undergroundu“ v Austrálii žije dál a v posledních letech vyprodukovala mj. úspěšnou sérii Saw (a osobnost současného „krále hororu“ Jamese Wana) nebo oceňovaný survival Wolf Creek.

03209905.png

„Všechno začíná a končí ve správný čas a na správném místě,“ říká jedna z postav Pikniku na Hanging Rock. A klokaní skoky dějinami kontinentu krutých pustin, trestaneckých kořenů a mysteriózních zákoutí, v nichž mizí lidé beze stopy, končí právě teď a právě zde.

Pět australských/novozélandských filmů, které byste neměli minout:
Piknik na Hanging Rock (Peter Weir, 1976)
Šílený Max 2 – Bojovník silnic (George Miller, 1981)
Drahoušek (Jane Campion, 1989)
Braindead – Živí mrtví (Peter Jackson, 1992)
Samson a Dalila (Warwick Thornton, 2009)

Pozn.: Citace pocházejí z rozhovoru s Peterem Weirem, který Aleš Stuchlý a Vít Schmarc pořídili v roce 2011 při režisérově návštěvě pražské části festivalu Febiofest.

Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

ze_světa_lesních_samot.jpg

3x Karel Klostermann

Koupit

Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.