Baltasar Kormákur: Sloužit dvěma světům

Tato „dvojí filmařská identita“ ho mnohdy dostává do schizofrenních situací. Když točil své aktuální drama o přežití Hluboko (The Deep / Djúpið, 2012), film, který posléze pronikl do short listu Oscarových nominací, pracoval zároveň na americkém snímku Kontraband. V Hollywoodu ale nesměl o tomto „dvojím nasazení“ nikdo vědět. Klidně se tak prý stalo, že mu v průběhu natáčení na rozbouřeném ledovém moři zazvonil telefon z Ameriky s výzvou k neprodlené účasti na telekonferenční poradě. Nezbylo mu, než skočit v neoprenu do vln, doplavat do přístavu a v bezpečí auta se tvářit, že se nic vážného neděje.

To je jen jedna z mnoha „veselých historek z natáčení“, které Baltasar ochotně vypráví. Nebojí se živlů, má rád nebezpečné výzvy. Pochází z malého ostrova, ale touží po velkých záběrech. Chce být tím, kdo baví publikum, přitom ale neztratit filmařské ambice. Někdy jeho příběhy zní jako malé osobní legendy. U člověka, který vedle realismu a autenticity obhajuje velká vyprávění a vikingské ságy, se podobný přístup zdá být více než pochopitelný. S Baltasarem Kormákurem jsme si povídali při jeho krátké návštěvě Prahy, kterou vměstnal mezi práci v Berlíně, Budapešti a Londýně.

Tento rozhovor se bude hodně točit kolem dvou různých světů. Je těžké se takovým otázkám vyhnout, když mluvíte s filmovým a divadelním režisérem, který je zároveň herec, točí filmy na Islandu a v Americe a i když žije na Islandu, má jihoevropské kořeny. Cítíte se být dítětem dvou světů?Asi ano, ale přeci jen jsem víc Islanďan. Můj otec je Katalánec, já vypadám jako Katalánec, ale vyrostl jsem na Islandu. Byl jsem vždycky trochu odlišný. I moje jméno je jiné než je na Islandu běžné, takže jsem vlastně vždycky žil v dvojím prostředí. Ale myslím si, že je zároveň privilegium vyrůstat na tak malém místě, jako je Island. Je to otevřená země, kde působí spousta vlivů z celého světa. Setkáte se samozřejmě s americkými vlivy, ale když jsem vyrůstal, byl zároveň patrný vliv východní Evropy. Dostanete tam prostě ode všeho kousek. Je to hodně světů v jednom. Vedle americké základny třeba existovala silná kontrola vlády nad všemi věcmi. Takže to připomínalo spíš východ. Když se podíváte na moje filmy, tak spousta z nich měla úspěch právě na východě Evropy. Myslím, že to s tím nějak souvisí.

Jak se vlastně daří islandskému filmovému průmyslu poté, co klíčová osobnost tamní kinematografie Fridrik Thór Fridriksson poněkud ztratila svůj bývalý lesk? Jsou slyšet jména jako Baltasar Kormákur a Dagur Kári, ale co ti ostatní?No, Fridrik by vás za tohle tvrzení nejspíš uškrtil. Pořád točí filmy, jen má pomalejší tempo a už se necítí tak dobře. Myslím, že ještě pár dobrých filmů natočí. Co se týče Dagura Káriho, tak produkuji jeho nový snímek Rocketman. Právě jsme ho dokončili. Ale mám za to, že se objevují i noví zajímaví tvůrci. Třeba Hafsteinn Gunnar Sigurðsson a jeho film Doprava doleva (Either Way / Á annan veg, 2011). Toho se dokonce chopil v Hollywoodu David Gordon Green a bude točit americký remake s Emile Hirsch a Paulem Ruddem. Dále třeba Rúnar Rúnarsson a jeho debut Vulkán (Volcano / Eldfjall, 2011), který byl i v Cannes. Ragnar Bragason točí hodně pro televizi a teď pracuje na filmu o heavy metalu, který je na Islandu hodně oblíbený. Jména, která jste zmínil, jsou samozřejmě viditelnější na mezinárodní scéně. Ale jsou tu i další, o kterých zatím není tolik slyšet.

|foto: Radio Wave

Váš debut S milenkou mé matky (101 Reykjavík, 2000) se stal jakýmsi generačním hitem. Překvapilo vás to?Hrál jsem v té době ve filmech, především ve filmech Fridrika Thóra Fridrikssona, v Ďáblově ostrově (Devils’ Island / Djöflaeyjan, 1996) a Andělech všehomíra (Angels of the Universe / Englar alheimsins, 2000). A ještě než jsem natočil debut, režíroval jsem pro divadlo. Myslím, že každý mladý režisér, který dělá svůj první film, je megaloman. Kdyby nebyl, rozhodně by se do toho nepouštěl. A proto si pak myslí, že ho musí pochopit celý svět. Většinou se to nestane. Ale v případě filmu S milenkou mé matky se to stalo.Zajímavé je, že ze začátku můj debut žádný velký ohlas neměl. Promítali jsme ho na festivalu v Locarnu, ale nikdo ho nekoupil do distribuce. A pak najednou v Torontu – BUM! Byl z něho hit. Dobře si pamatuji na rozhovor s člověkem, který měl na starosti prodej práv. Byl to Peter Aalbeck Jensen, který produkoval filmy Larse von Triera. A on mi říkal: tohle se neprodá, s tím se smiř, zbankrotuješ jako Lars. To bylo v srpnu. OK, říkal jsem si, tak to dopadne špatně. A pak jsem najednou vyhrál v Torontu cenu za nejlepší debut. A rázem se pro mě všechno otevřelo, film se promítal, já dával rozhovory, což se před tím nedělo. Takže je to trochu příběh o úspěchu.

101 Reykjavík |foto: Artcam

Do jaké míry k tomu přispělo, že hudbu k němu složila ikona brit-popové scény Damon Albarn?Těžko říct. Bylo skvělé s Damonem Albarnem pracovat a stali se z nás přátelé. Jenže někdy, když dáte velkou hvězdu do malého filmu, tak ho to prostě zabije. Pokud to nefunguje, lidi hvězda nezajímá. Prostě to nezabere. Lidi chtějí vidět něco jiného. Nechtějí vidět Hollywood. Měl jsem z toho obavy, ale Damon dobře vystihl tón filmu. Důvod, proč k té spolupráci došlo byl ten, že jsem ho našel zpitého do bezvědomí ve svém baru. Když se probral, dali jsme se do řeči a já ho pozval na představení, které jsem režíroval – na Hamleta v islandském národním divadle. Přišel a říkal, že se mu to líbilo až na hudbu. Použil jsem tehdy Prodigy. Tak jsem mu řekl: hele, natáčím film, tak proč mi nepomůžeš tu hudbu trochu vylepšit. Přečetl si scénář, uchvátil ho, takže nabídku přijal. Některé věci prostě tak nějak přihodí, aniž by to člověk plánoval.

Musíte nějak zásadně měnit svůj přístup k režii, když točíte americký thriller Kontraband a pak islandské drama Hluboko? Nebo je to součást téhož celku?Je pro mě součást jednoho celku. Jsem zvyklý režírovat pro divadlo. Dělal jsem komedie, dělal jsem Shakespeara, dělal jsem hodně věcí. Je to prostě jen materiál, který formuji do různých tvarů. Můj nový film 2 guns má určitě lehčí tón než Hluboko nebo The Missionary, vážný film o studené válce, který točím pro HBO. Ale mě to baví. Nikdy jsem neviděl sám sebe jako vyhraněného tvůrce. To není můj styl. Jsem obrovský obdivovatel Miloše Formana. Jeho tvorba pojme muzikál i drama z psychiatrické léčebny. Přesto je v jeho díle soudržný tón, i když se jednotlivé filmy velice liší.

Z filmu Hluboko |foto: Aerofilms

Váš právě dokončený film 2 guns vznikl podle komikové předlohy, má velké hvězdy v hlavních rolích a poměrně vysoký rozpočet. Je tohle ta hranice, za kterou už nejste ochotný jít, protože při vyšším rozpočtu jednoduše musíte dát i na tlak studia a rezignovat na autorskou vizi? Ne, to jsem nepociťoval. On ten rozpočet je tak vysoký, protože Denzel Washington a Mark Wahlberg jsou dost drazí herci. Takže ono to zas tolik peněz v zásadě nebylo, nějakých zhruba 60 milionů dolarů. Měl jsem ale spoustu volnosti ve vedení herců. Dokonce se ten film vrací k tónu mého debutu. Je to komedie s hranou, ne přímočarý thriller plný přestřelek. Jsou v tom zvraty, překvapení a humor, což byl důvod, proč jsem to chtěl točit. Zároveň mě zaujala možnost pracovat s takovým obsazením a udělat něco lehčího. Měl jsem teď nabídky točit velké filmy, které slouží komerčním záměrům studií jako třeba Rychle a zběsile 7 s rozpočtem nějakých 240 milionů dolarů. Ale to není nic pro mě. Já chápu, proč na to lidi chodí. A to mě vrací k vaší otázce. Tohle je ta hranice.

Co vás láká na tomhle velkém filmovém světě?Mám rád velké záběry. Jak taky ne, když pocházíte ze země, která má tři sta tisíc obyvatel a na nějaké velké záběry tam nejsou peníze. Toužím po tom stvořit velký svět. Mám teď rozpracovaný velký projekt o vikingské kultuře. A ten se nedá dělat s malým rozpočtem, protože pak nestvoříte svět. Stvoření světa je to, co mě zajímá. Nejde jen o příběh. Jde o stvoření světa. A když vytvoříte svět, který jste ještě nikdy neviděli, tak to začne být skutečně zajímavé.

Nebude to tedy něco jako nechvalně proslulý film Vikingové Johna McTiernana?To rozhodně ne. Člověk, který s tímhle uspěl v Hollywoodu nejlépe, byl Mel Gibson. Vezměte si například Apocalypto. Fantastický příklad filmu, který je v mnoha ohledech autentický, ale zároveň je to velká podívaná. Způsob, jakým prezentoval kulturu Mayů byl fascinující. Před tím jsme je viděli jako lidi v divných kostýmech, jako herce se spoustou pomády a přelivů ve vlasech, kteří tančili břišní tance ve špatném osvětlení. Kdybych se nicméně v případě svého vikingského projektu držel jen severských reálií, byl by to malý film s vážným námětem, ale jen sotva podívaná. A o to se chci pokusit. Udržet autentičnost a přitom zachovat velké měřítko a přitažlivost. Je to ta nejtěžší věc, kterou může filmař dělat. Vyprávět příběh, na kterém mu záleží, a přitom ho vyprávět tak, aby ho lidi chtěli vidět.

Vaším nejúspěšnějším filmem byly v České republice Severní blata (Mýrin / Jar City, 2006), severská detektivka. Myslíte, že je tenhle extrémně populární žánr vhodný k otevírání závažných témat současné islandského společnosti, nebo je to spíš jen stylová temná zábava?Myslím, že je v tom obojí. A v tom to vězí. Jak přimět lidi, aby šli do kina něco tak vážného, jako je problematika genetiky a narušených rodin? Když to uděláte jako čisté drama, lidi na to nepřijdou. Ale severská detektivka je skvělá cesta, jak otevřít tenhle vážný svět. Mám teď práva na další příběh detektiva ze Severních blat (detektiv Erlendur Sveinsson, hrdina knižní série Arnaldura Indriðasona). Jmenuje se to Dech smrti a vypráví o domácím násilí. Jde o vůbec nejlépe přijatou knihu autora. A znovu, když natočíte film o domácím násilí, nikdo na něj nepřijde. Ale když použijete žánr detektivky, otevře se vám možnost ho prozkoumat a přitom neztratit diváka. Severní blata znamenala jakési poodhrnutí opony.

z filmu Severní blata |foto: Memento films

Šly do kin dřív než vypukla mánie kolem Stiega Larssona a dalších. Jsem na to hrdý. Skandinávským thrillerům se tehdy nedařilo prorazit. Severní blata byla zřejmě prvním filmem, který to zlomil. Byl to začátek té vlny. Zní to jednoduše. Ale točit film, na který budou lidé chodit a zároveň vyhraje Křišťálový globus v Karlových Varech, je ošidné. Sloužíte zároveň dvěma světů. Tomu artovému a naproti tomu lidem, kteří se prostě jen chtějí pobavit. A zase musím zmínit Formana. Sice nenatočil detektivku, ale je mistrem ve spojení zajímavého námětu a velkého měřítka. Natočil film o chlápkovi v léčebně pro mentálně choré a byl z toho jeden z nejpopulárnějších filmů všech dob. On je vlastně velmi sofistikovaným a jemným populistou. Ale zároveň velkým umělcem.

Hluboko, film založený na skutečném příběhu člověka, který přežil to, co by žádný jiný smrtelník nepřežil, se nesnaží diváka ohromit nebo citově vydírat. Můžete popsat motivaci, která vás přivedla k vyprávění příběhu o rybáři Gulim?Znám ten příběh od svých osmnácti let. A už tehdy mě uhranul. Když pak přišel v roce 2008 kolaps islandské ekonomiky, cítil jsem, že nemůžeme žít dál bez toho, abychom se k němu nějak nevyjádřili. A nechtěl jsem točit film o bankéři, který zbankrotoval. Není na tom nic špatného, ale takhle jsem se ke krizi vyjádřit nechtěl. Toužil jsem po tom dodat národu odvahu, připomenout mu jeho skutečné hrdiny. Většina islandského umění pojednává o anti-hrdinech. Od vikingských legend až k mému debutu. Je to velmi skandinávské. Chtěl jsem tedy vyprávět o opravdovém hrdinovi, ale nechtěl jsem, aby měl kápi a létal. Takže když jsem se rozhodl vyprávět tenhle příběh, který je pro Island velmi důležitý, nechtěl jsem z něho udělat emocionální porno typu Dokonalé bouře. Vezměte si Ponorku, kterou natočil ten samý režisér (Wolfgang Petersen) a máte dva okraje spektra.

Vážně zajímavý film, který nevytváří falešné postavy a vztahy. Všechno se dozvídáte mimoděk za pochodu a proto s hrdiny cítíte. A pak Dokonalá bouře. Ženy se vrhají do náručí manželů, kteří jedou lovit kraby. Ve skutečnosti tam sedí chlap s cigárem v koutku a utrousí „čau“. A když se vrátí, znovu potáhne a zavrčí „Jak bylo“. Vím, jak to chodí, já v tomhle světě žiju. Hluboko jsem tedy chtěl natočit realisticky. Islandské publikum přivítalo, že to není za vlasy přitažené melodrama. Myslím, že jsem při natáčení změnil i sám sebe. Třeba ve volbě záběrů. Všechno je decentní, jednoduché. Nechtěl jsem stavět sebe sama mezi příběh a kameru. Hledal jsem jen přiměřený způsob, jak ho vyprávět. Sám o sobě je silný dost.

Přesto je způsob, jakým jste ho pojal, v něčem příbuzný dávným hrdinským ságám…Říkám tomu moderní islandská sága. Pro mě je to další islandský hrdina, jehož příběh se odehrál nějakých tisíc let po těch vikingských. Skutečně ten film má téměř mytické aspekty, něco, co je větší než život. O tom vím. Ale dá se to stvořit i s decentností. Hluboko oslavuje obyčejného rybáře. Když na konci znovu vyplouvá na moře se zapálenou cigaretou, ano, je to velmi hrdinský okamžik. Ale není v tom nic nuceného. Jde spíš o uspořádání toho záběru. Je to jako výdech. Univerzální téma – lidé, kteří jdou dál navzdory tomu, jak těžký život žijí už tisíc let. Já na těch rybářských lodích byl. Ta zima je vražedná. Ale oni přesto vyplouvají za úlovkem. Jsou to skuteční hrdinové.

V jednom rozhovoru jste řekl, že Hluboko vyprávíte jako básník. Není ale pozice básníka líčícího známou legendu svazující? Třeba v tom, že nemůže postavu hrdiny vyobrazit jako vnitřně konfliktní…Svým způsobem máte pravdu. Ale jeden velký konflikt tam je – člověk versus příroda. Nechtěl jsem tam vnášet konflikt za tu cenu, že by se z Guliho stal anti-hrdina a vznikl tak dojem, že je v tom víc filmového vidění. Myslím, že ten konflikt může mít ve filmu víc podob. V tomhle případě je to člověk zápolící se svým nepřítelem, kterým je příroda. Zároveň ale nemůže existovat bez ní. Je tam i důležitý motiv sopečné erupce, která zničí hrdinovo rodné město. Ten ostrov se vás celý život pokouší zabít. Ale vy přesto zůstanete. Zdá se mi, že dnes se i dokumenty točí tak, aby vytvořily nějaký konflikt. Vymýšlíte konflikt pro konflikt. Nedávno vznikl dokument o závodníkovi formule 1 Ayrtonu Sennovi, v němž udělali zápornou postavu z jiného řidiče, který ve skutečnosti žádnou zápornou postavou nebyl. Dokumenty se snaží tvářit jako hrané filmy. Tak proč by se hraný film nemohl tvářit víc jako dokument? Ale zpátky k té mojí roli básníka. Než jsme ten film natočili, došlo k rozmíšce, zda ho vůbec dělat. A já jsem o Gulim řekl: „On je hrdina a já jsem jeho skald.“ A bez skalda zapomenete hrdinu. Takže jeho rolí byl hrdina, mojí básník. Uchovávám jeho příběh.

Pro vědce byla klíčová otázka, jak Guli mohl přežít tak dlouho v chladné vodě. Vy odpověď lehce naznačujete, ale nedoříkáváte. Co vás k tomu vedlo?Především si myslím, že v životě existují věci, které nelze vysvětlit. A mnoho filmů to zkouší. A to je podle mého podvod. Radši budu otázky klást, než na ně svými filmy odpovídat. Odpověď obvykle devalvuje otázku a dělá z ní něco banálního. Jako třeba smysl života a podobně. Nelze dát jednoduchou odpověď. Můžete nabídnout pocit a mluvit o něm, diskutovat. Líbí se mi, co řekl Krzysztof Kieslowski: můžete s publikem jen vést dialog. Ne odpovídat na otázky. To je nutně zjednodušující. Faktem je, že hrdina přežil, protože neexistovala žádná jasná odpověď. On je tou odpovědí. Někteří lidé si stěžují, že jsem to nevysvětlil. Co čekají? Že zvednu kouzelnou krabici, prozradím jim trik a oni si půjdou v klidu vypít svoje latté? Je přeci zajímavější být ponechán s pocitem úžasu. A my s otázkou „jak přežil“ na Islandu žijeme v úžasu už třicet let. A to je přeci důvod, proč vznikla víra, mýty a všechny věci větší než život. Protože to nelze zjednodušit a vměstnat do nějaké krabice.

Z filmu Hluboko |foto: Aerofilms

Filmy o přežití dle skutečných událostí jsou stále velmi populární. Existují vedle zmíněné Ponorky nějaké, které vás inspirovaly, klidně i v negativním smyslu?Nerad mluvím o filmech jiných lidí. Ale letos jsem viděl film Nic nás nerozdělí. A to je přesně ukázka toho, co jsem udělat nechtěl. Když začnete ten tragický materiál až příliš ždímat, ztratí jakýkoli smysl. Nechtěl jsem, aby Hluboko bylo plačtivé melodrama, kde bude běhat ztracené dítě, které ve skutečnosti zas tak úplně ztracené není, jen aby to bylo napínavější. Affleckovo Argo je také dobrý příklad. V mnoha ohledech dobrý film, ale má několik falešných momentů. Vypráví skutečný příběh, ale vítězí v něm thriller. Obětovalo příliš autenticity jen proto, aby divákům naservírovalo přesně to, co chtějí konzumovat. Já mám rád, když se lidi v kině baví. Ale nemám rád, když vezmete skutečný příběh a překroutíte ho tak, že z něj nic nezbude. Samozřejmě nevím, co se stalo, když byl Guli v té ledové vodě. Nevím, co říkal rackům. Máte dost prostoru, který je třeba nějak zaplnit. Ale je v tom určitá míra poctivosti a upřímnosti, kterou se cítím být vázán. Kdybych nebyl, tak bych prostě točil něco jiného.

Island byl jednou z prvních obětí hospodářské krize. Jak tato zkušenost změnila společnost a místní kulturu?Myslím, že ten dopad byl převážně pozitivní. Byli jsme jako balon a potřebovali jsme se vrátit zpátky na zem, znovu získat kontakt s realitou. Vždycky doufáme, že změny jsou větší, než ve skutečnosti jsou. Ono se pak všechno pomalu vrátí do stejných kolejí. Zvolili jsme si do parlamentu ty samé lidi co před čtyřmi lety. Ale ke změnám došlo. Lidé pozměnili svoje hodnoty. Proto se třeba Hluboko mohlo stát jedním z nejúspěšnějších filmů roku, hned po Skyfall. Je to příběh o něčem, čeho si ceníme. Zajímavé je, že když jsem natočil Severní blata, bylo to těsně před zhroucením. V tom filmu existují dva světy, svět genetiků a skutečný svět, lidé ve vesnicích a policista, který se ty světy snaží spojit.

z filmu Moře |foto: oficiální web Sambio

Připomnělo to starý Island, Island, na který lidé už zapomínali. A když se podíváte ještě hloub do minulosti, na můj film Moře (The Sea / Hafiđ, 2002), tak ten pojednává o rybářských kvótách, což byla věc, která celý ten kolaps zapříčinila, protože vytvořila bublinu. Asi to bude znít dost sobecky, ale je vzrušující žít v čase kolapsu celé země. Moc se mění, nic není předem dané. Nejbohatší člověk se může ráno vzbudit a být tím nejponíženějším. Z krále žebrákem. Je to zajímavý sociální příběh, něco, co je pro filmaře inspirativní. Snažíme se to pochopit a pak o tom natočit film. Nakonec si té zkušenosti cením, i když je to sobecké, protože spousta lidí měla vážné problémy. Ale když to vezmu obecně, s úctou k těm, které krize skutečně zasáhla, tak jsme na Islandu přesedlali z luxusních aut na drahá. Nestala se z nás Nigérie, netrpěli jsme hlady. To jsem chtěl zdůraznit i filmem Hluboko. Nebyla to zase taková tragédie. Nikdo nezemřel. Zažili jsme v téhle zemi už horší traumata, erupce vulkánů, námořní neštěstí, věci mnohem drsnější.