Bez světla a lásky k hudbě to nejde, říkají koncertní fotografové

3. srpen 2015

„Můj rekord v tom největším kotli byly tři písničky loni při Doom. Pak mi přistálo na hlavě nafukovací lehátko a bylo jasný, že bude následovat skokan, tak už jsem zmizela,“ svěřuje se koncertní fotografka a aktivistka Jana Chržová, pravidelná návštěvnice undergroundového festivalu tvrdé hudby Obscene Extreme. Patří mezi tu hrstku vyvolených a často nenáviděných, kteří na koncertech postávají za pódiovým hrazením (na Obscene Extreme navíc pódiové hrazení ani není). Z Janina vyprávění a z historek dalších koncertních fotografů je evidentní, že fotit je stejná dřina jako privilegium.

Když to miluješ, není co řešit

„Před lety na Black Dahlia Murder na Chmelnici mě sejmul skokan,“ pokračuje Jana v bolestných historkách o focení na koncertech, „dostala jsem přímý zásah. Čtrnáct dní jsem si nemohla sednout. Odnesla to páteř a brejle.“ Šance, že z akcí neodejde celá, se zvyšuje úměrně tvrdosti hudebních žánrů, pro které má Jana slabost. Z nějakých ústrků si ale nic nedělá. Dokud ji baví hudba, všechno je to snazší. Dají se prý přežít i nejtvrdší poga na Obscene Extreme, festivalu, ze kterého nejspíš uvidíte fotky jenom v případě, že si na vyhledávačích vypnete cenzuru.

03442185.jpeg

Chržová zdůrazňuje, že hudba je pro ni na prvním místě. Focení byl dlouhodobý koníček, ale věnovala se hlavně krajinkám a zříceninám. „Zlomilo se to v 90. letech, kdy měl člověk šanci chodit i na zajímavější koncerty. Pořídila jsem si zrcadlovku, začala jsem psát pro časopis a propojily se moje dva koníčky.“

Podobnou cestu ke koncertní fotografii za sebou má i Kryštof Havlice, který už osmkrát zvěčnil Nicka Cavea, jeho portréty můžete najít třeba v obřím sborníku zpěvákových textů. Do hledáčku se Kryštofovi vešli i David Bowie, PJ Harvey nebo Filip Topol. „To, co jsem fotil, jsem i poslouchal. A nikdy jsem nechtěl dospět tak daleko, že by mi někdo říkal: běž vyfotit tenhle koncert, a mě by to nezajímalo. To by pro mě byla naprostá ztráta času. Vždycky pro mě bylo nejdůležitější to svobodné rozhodnutí a touha na koncert jít,“ tvrdí Kryštof.

03442183.jpeg

Musí to být řehole

Od začátku nejraději navštěvuje akce v menších klubech s minimální dekorací a slabým osvětlením. Na fotce se snaží zachytit především svoje dojmy z hudby, získat přesah a zachovat autenticitu interpreta. Pořídit fotku, která by splňovala Kryštofovy předpoklady kvality, samozřejmě vyžaduje úsilí. „Nikdy to není tak, že bych naběhl před pódium, udělal pár fotek a těšil se z toho, že mám dneska hotovo. Většinou potřebuju čas, chci se do toho dostat, zjistit, co mi ten interpret umožňuje, jestli ho to třeba neotravuje, to je taky další věc.“ Kryštof upozorňuje, jak je důležité být při focení pokorný – a to na obě strany, jak k vystupujícím, tak k publiku. Nikdo nechce být ten, co zkazil lidem koncert.

V kontrastu s fotografickou řeholí, jak o ní mluví Jana i Kryštof, jsou pak davy s foťáky v telefonech. Oba fotografové jsou s brutální konkurencí smíření. „V momentě, kdy vyjde časopis Time s fotografií ze smartphonu na obálce, je to už trend. Všichni, kteří takhle fotí, jsou ve výhodě. Jsou méně pozorovatelní, nenápadnější, a to jim závidím,“ svěřuje se Kryštof. „Já jsem se vždycky snažil, i s velkým foťákem, na sebe nepoutat pozornost, aby nezmizelo oboustranné kouzlo.“

03442182.jpeg

Děláme to pro lidi

Způsobů, jak nabídnout něco lepšího, než čeho jsou plné instagramové a facebookové účty, je pořád dost. Richard Hodonický místo několika fotek z koncertu zkusil odvyprávět příběh – poslední rok Bratří Orffů. Se svou oblíbenou kapelou se Richard setkal náhodou, ale zdokumentoval celé tour okolo alba Šero. Nezapomněl ani na zákulisí. Fotografie ostýchavého frontmana Ivana Gajdoše, jak sedí před zrcadlem v klubu Akropolis a v jeho tváři se mísí nejistota s odhodláním, je pro řadu fanoušků kultovní.

Hodonickému se podařilo i zachytit atmosféru různorodých prostředí, stejně jako Jana Chržová je totiž Richard původně krajinář. „V prostoru je hodně z té fotky. Genius loci je možná někdy důležitější než kapela,“ myslí si Richard.

Skoro nejdůležitější a nejzajímavější je ale nečekaný altruismus, kterého si všímám u všech tří fotografů. Do jednoho tvrdí, že svými fotkami chtějí vlastně jenom potěšit lidi okolo sebe. Ať už je to Španěl, který pravidelně jezdí na Obscene Extreme a od Jany Chržové dostává své fotky jako vzpomínku, nebo milovníci Nicka Cavea, toužící objevit jeho podstatu pod maskou showmana, nebo fanoušci, kteří si stýskají po dnes už neexistující kapele Bratři Orffové. Já patřím do třetí kategorie. Nikdy se mi nepodařilo vidět jejich koncert, fotoesej Richarda Hodonického mě ale dodnes těší a dojímá stejně jako hudba ze zapomenuté krajiny okolo Krnova.

03442195.jpeg
autor: Jonáš Zbořil
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...

Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka

hurvinek.jpg

3 x Hurvínkovy příhody

Koupit

„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka