Bill Bailey se o Black Books bavit nechce, píše romantický muzikál podle Terminátora

„Používáš olejíčky?“ Ptal se fotograf z pochybného magazínu o vousáčích v jednom z dílů Black Books, když Manny utekl z domova. Jeho typický hipísácký vous mohou obdivovat i návštěvníci jeho velkolepých představení. Vzdělaný Bailey miluje protiklady. Jednou recitoval z Kantovy Kritiky čistého rozumu a v pozadí hrála znělka z fotbalového pořadu BBC, která je stará jako pořad sám. Má taky cit pro dnešní roztěkanou generaci uvyklou nervóznímu překlikávání na Youtube a mash-upům – rád obléká známé hitovky do blackmetalových nebo dubstepových aranží. Nejčastěji ho tak na pódiu uvidíte s kytarou, obklopeného různými krabičkami, stojanem s klávesami a dalšími nástroji.

Někteří z jeho předchůdců komiků ve své tvorbě hudbu používali. Dán Victor Borge hrál na piano naschvál špatně. Britský bavič Les Dawson své vtipy stavěl na hudbě, taky té klasické. Legendární song z filmu Život Briana od létajícího cirkusu Monty Pythona umí zazpívat i diváci mimo řady věrných fanoušků. Ale předtím, než přišel Bill Bailey, šlo ve stand-up comedy spíš o vtipné slovní hříčky, komici si tehdy nestavěli pointu z aranží a akordů. Dělali to jen někteří hudebníci, často nevědomky. Bailey se tak často chová spíš jako muzikolog, který si své vtípky na akademické půdě dovolit nemůže, ale rozesmějí každého.

Ve vaší tvorbě se potkává stand-up comedy s hudbou, většina vtipů je muzikálních. Vzpomenete si na nějakou skladbu, která byla míněna vážně, ale vás rozesmála? Asi jich pár bude.
Vzpomínám si na jeden song od Des´ree – OhLife. Slova jsou úžasná: Bojím se tmy, obzvlášť když jsem v parku. Je to jako hloupá básnička podávaná s vážnou tváří. Nebo vás upřímně rozesmějí některé z velkých hitů od bombastických rockových kapel, co mají na pódiu ohňostroje. A cokoliv z Eurovize, neuvěřitelné.

Bill Bailey|foto: Attribution 2.0 Generic (CC BY 2.0) (CC BY 2.0)

Máte nějakou oblíbenou televizní show postavenou na hudebních vtipech? Napadne mě britský seriál Mighty Boosh, kde si z jedné z hlavních postav Howarda Moona neustále utahují, že je jazzový staromilec, nebo seriál a muzikál Flight Of the Conchords.
S Flight Of the Conchords se znám osobně a jejich tvorba je fantastická. Seriál je založený na postavách, je jako dlouhý skeč a hudba je součástí osobností, které představují. V něčem se podobá té mé, je to jako mashup rozdílných hudebních stylů. Právě píšu deathmetalovou verzi Waterloo od ABBA. Jde mi obecně o kontrasty, které jsou zřejmé, když předěláte veselou písničku po vzoru Rammstein. Udělal jsem verzi Wrecking Ball od Miley Cyrus ve stylu Kraftwerk a religiózní skladbu s dubstepovým podkladem. Pracuji taky na muzikálu založeném na motivech z Terminátora. Velká část populární kultury je jeden velký mix různorodých motivů – vezmeš beat tady, vokální sample jinde, chvíli to zní jako folk a kousek zas jako experimentální elektronika.

Sledujete mimo zmíněné seriály nějaké vaše následovníky – hudební stand-up komiky?
Rozhodně. Napadá mě mladý americký bavič Bo Burnham. Viděl jsem jeho show, dělá podobný mashup žánrů, rapuje a do toho hraje na kytaru – mění styly, jako když projíždíte Youtube. V něm vidím svého následovníka.

Uvažoval jste někdy, že byste natočil desku, jako to udělali Brett McKenzie a Jemaine Clement s Flight Of the Conchords? Album vydal Sub Pop a od serveru Pitchfork dostali lepší hodnocení než většina indierockových kapel.
Jasně, přemýšlel. Už jsem pár desek za ty roky udělal, ale spíš pro radost a nikde jsem je nezveřejňoval. Ale zatím jsem si nenašel čas, abych si sedl a přemýšlel nad nahrávkou jako celkem. Naposledy jsem udělal album metalových coverů. Před lety jsem hrál na festivalu Sonisphere v Británii. Před Slipknot, což bylo legrační. Měl jsem tam s sebou kapelu – bubeníka, kytaristu, basáka a klávesistu. Hudebníky z různých kapel, jeden z nich hrál chvíli s Killing Joke. Měli jsme úžasný zvuk. Potom jsme sedli do studia a nahráli to, znělo to skoro jako živé album, protože jsme byli úžasně sehraní. Zpátky k vaší otázce, určitě bych chtěl nahrát svou desku.

Když Gang of Four vydali v roce 1979 kultovní desku Entertainment, bylo vám patnáct let. Jakou kapelu z post-punkové éry, kterou jste zažil v Británii jako teenager, máte stále nejradši? Buzzcocks to asi nebudou, jak se dá odtušit z názvu televizní show Never Mind the Buzzcocks, na níž jste taky spolupracoval.
Vždycky jsem měl rád Talking Heads. Zněli zajímavě, byli noví, jiní – víc sofistikovaní než tehdejší britský punk. Zněli dospěleji. Takoví divní, našedlí intelektuálové a já si je proto okamžitě zamiloval. Pořád mám rád tvorbu Davida Byrnea, nejenom hudební, ale i spisovatelskou – How Music Works je skvělá kniha.

Součástí vaší show Limboland, kterou vezete taky do Prahy, je protest song. V České republice jsme svědky toho, že protest song – dříve zbraň utlačovaných – využívají ke komentování migrační krize neúspěšní hudebníci, co se chtějí po vzoru populistických politiků zviditelnit a šířit strach. Jak by měl podle vás opravdu účinný protest song vypadat?
Můj protest song si z toho všeho dělá legraci. Je to ta nejjednodušší věc, co vás napadne – tak o tom napíšu písničku. Nedělám si legraci jenom z protest songů ale celkového nastavení protestu v roce 2016, kdy stačí pár kliků nebo si změnit profilovou fotku na Facebooku, a řeknete si: Pro dnešek bylo protestování dost. Říkáme tomu „kliktivismus“. Písničky možná v tomto kontextu stojí víc úsilí. Ale máte pravdu, hodně lidí tak na sebe chce upozornit. Satira může být účinnější. Chcete si utahovat z vlády? Použijte její jazyk proti ní samotné.

Co je podle vás nejsilnější protest song všech dob?
Free Nelson Mandela. Píseň vyšla v době, kdy o Mandelovi mainstreamová média nepsala nebo nemluvila. Ten song o něm dal vědět. Sám jsem se ptal, kdo je ten chlap? Píseň se stala synonymem pro celé hnutí podporující Mandelu. Šlo o moment, kdy jsem poznal, že hudba může mít takový vliv. Nesouhlas musí u správného protest songu vycházet přímo z ulic a být upřímný.

Před chvílí jste zmínil, že satira je účinným prostředkem pro pokládání otázek. V rozhovoru pro britský Telegraph jste řekl, že chcete na pódiu mluvit o vztahu Evropanů s islámským světem, může v této debatě hrát stand-up comedy důležitou roli?
Komedie je dobrý způsob, jak se vyrovnávat s jistými tématy, i těmi vážnými. A zároveň to může být zábava. Velkým kulturním rozdílem, který stojí mezi námi a islámským světem, je, že tam neexistuje nic jako satira, komedie nebo veřejná diskuze. A vím, o čem mluvím, několik ze zemí islámského světa jsem navštívil. Smysl pro satiru si tam musí vychovat – a jsem si jist, že se tam někde schovává, ale je silně a rigorózně potlačován. Každého, kdo vystrčí hlavu a napíše něco na svůj blog, hned umlčí. Co můžeme změnit a udělat, je pokračovat v debatě, bavit se mezi sebou, přimět lidi pokládat otázky – prorazit tu bariéru, abychom mohli najít společnou řeč. Naše pohledy na svět nás rozdělují a komedie by mohla být v jistém smyslu tím vytouženým mostem.