Birdman: Obvyklé potíže bývalého superhrdiny
Metafilmy o filmech i umělecké výpovědi o stavu umění jsou oblíbenými filmařskými disciplínami. Podobně jako média ráda spravují publikum o svém vlastním stavu, i filmaře přitahuje možnost mluvit o sobě. Čerstvý vítěz Ceny americké herecké asociace, na devět Oscarů nominovaný Birdman se odehrává v zákulisí divadla na Broadwayi, tematizuje proměny nároků na herecké hvězdy a dnešní charakter zábavního průmyslu. Uznání herců pro film o nich samých je pochopitelné, Birdman však nemá ke vší exaltovanosti, sebestřednosti a často i prázdnotě uměleckého světa, které se pokouší satirizovat, mnoho co říct.
Z jeho vlastní exaltovanosti a prázdnoty ho zcela nevykoupí ani sebeironické pochechtávání. Přesto komediální tón částečně zachraňuje jak film, tak režiséra Alejandra Gonzáleze Iñárritua, který byl po několika emocionálně přepjatých, až vyděračských filmech o hraničních lidských zkušenostech (21 gramů, Babel, Biutiful) pro mnohé režisérem ubrečených filmových stížností na těžkost lidského osudu a nemožnost vzájemného porozumění. Hlavní hrdina Birdmana si také zoufá, poslední Iñárrituův film (jeho scénář psal spolu s Nicolasem Giacobonem, dramatikem Alexandrem Dinelarisem a režisérem Posledního Elvise Armandem Bo) je ale velmi energický, z náznaků depresí uniká jeho hrdina alibisticky do neurčita, ale odhodlaně.
Michael Keaton, kterého bylo naposledy ve formě vidět jako slušňáckého Batmana v Burtonových filmech, hraje Riggana Thomsona, bývalou hvězdu blockbusterů o Birdmanovi, který uvedením své adaptace povídky Raymonda Carvera na Broadwayi se sebou v hlavní roli usiluje nejen o comeback, ale i o uznání statusu skutečného umělce. Birdmana čtyřku odmítl, ačkoliv si v těžkých chvílích sám sebe představuje, jak létá nad městem v opeřeném kostýmu, a vybral si cestu, jakou se „charakterní herci“ prokazovali za starých dobrých časů, rolí v poctivé divadelní hře.
Dnešní slávě závislé na virálech a lajcích na Facebooku nerozumí – jak mu vysvětlí jeho životem unavená dcera (Emma Stone). V monologu, který ve filmu o snaze bývalé hvězdy znovu „něco znamenat“ nesmí chybět, otci předestře marnost jeho počínání a doporučí mu se raději smířit s vlastní bezvýznamností.
To samé naznačuje Rigganovi Mike Shiner (Edward Norton), filmový herec, kterého obsadí poté, co na původního představitele spadne část jevištního osvětlení. Tomu jde však výhradně o to, aby ho přiměl k vzájemnému poměřování přirození. Norton v roli nepředvídatelného idiota ztvárňuje představu do sebe zahleděné arogantní hvězdy, což je pověst, kterou má herec i ve skutečnosti. Podobně jako Michael Keaton je tu proto, aby filmu dodal i něco ze své vlastní historie.
Nejlepším Iñárrituovým mužem je ale kameraman Emmanuel Lubezki (Gravitace, Potomci lidí, Strom života). Film nasnímal jako dlouhou jízdu zákulisím divadla, jevištěm i okolními ulicemi, která, zdánlivě beze střihu, budí dojem živého představení na divadle. Ze skvělých hereckých výkonů, přesné režie, často vtipných navázání jednotlivých scén, zcizujících efektů a především skvělé Lubezkého kamery vyplývá živelná energie Birdmana, která člověka drží pozorného celý film. V sekvenci, kdy kamera bez střihu sleduje Rigganovu směšnou metaforickou cestu z ulice k hereckým ostruhám, když se v náhlé melancholii zabouchne za dveřmi a k jevišti musí doběhnout ve slipech po zalidněném Times Square, má Iñárritu divákovu pozornost plně pod kontrolou. V tu chvíli jsou i Rigganovy emoce něčím, k čemu se dá snadno vztáhnout.
Hlavní potíž je v tom, že o tématech, která si Iñárritu vybral (povrchnost v dělání i přijímání umění, popularita vyprázdněných spektáklů, umělecká sebestřednost), neříká nic moc nového. Jeho hlavní hrdina je sobecký šašek, který prožívá především vztah sebe sama ke světu než pouta k jiným lidem.
Vedlejší postavy, snad kromě Nortona a Emmy Stone, příběh příliš neprohlubují, Naomi Watts, Andrea Riseborough a Amy Ryan v rolích hysterické herečky vstřebávající vlastní úspěch, příležitostné milenky a bývalé manželky jen přidávají klišovité momenty, scény s nimi ukazují především Rigganovu emoční retardovanost. Zároveň se nezdá, že by se chtěl Iñárritu Rigganovi naplno vysmát, pokud ano, je na můj vkus Birdman satira držená na velmi krátké uzdě.
Umělec zmučený okolním nezájmem, vlastním egem a neschopností orientovat se v kontextu doby je tropus objevující se ve filmu nejpozději od Sunset Boulevard. Birdman s ním zvládá sebevědomě poletovat newyorskými ulicemi, lze se ale jen těžko ubránit pocitu, že všechna ta energie měla oživit scénář, který by říkal něco opravdovějšího a originálního.
Hodnocení: 65%
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
