Bohové v exilu. Stárnoucí American Gods dávají diváctvu nový televizní seriál

Historie snah o převod kultovní komiksové série Sandman do podoby filmu či seriálu je snad ještě delší než existence samotné quality TV. První práce na adaptaci se datují do raných 90. let. Jak selhávaly pokusy navléct vrstevnatý komiks do pláště filmu, získávala na opodstatnění alternativa televizního seriálu. Se vstupem hvězdného Josepha Gordona-Levitta do tvůrčího týmu jsme před pár lety splnění snu byli snad nejblíž.

Leč i on v lapání „písečného muže“ selhal, druhý život na televizní věčnosti mu nakonec nevdechne. Ze sandmanovského projektu se tak pomalu stává „svatý grál“ quality TV (něco jako Neuromancer pro sci-fi filmy), mnozí by ho chtěli, ale nikdo neví, jak jej najít. Jediné, s čím si musíme prozatím vystačit, je dost svérázná adaptace sandmanovského spin-offu Lucifer v produkci Jerryho Bruckheimera. Američtí bohové jsou proto přeci jen schůdnější variantou.

Boha s sebou

Na cestu po Spojených státech od jednoho boha k druhému se tu vydává postava, která poskytuje scelující čtenářskou/diváckou perspektivu. Je jí Shadow Moon, kterého právě propustili z vězení. O pár dní dřív, než se plánovalo. Umřela mu manželka, která společně s jeho nejlepším přítelem tragicky zahynula při automobilové nehodě. Cestou na pohřeb Shadow potká na letišti pana Wednesdaye, který mu nabídne práci bodyguarda a zatáhne jej do celé té neskutečné lapálie s válkou mezi starými a novými bohy.

Základní idea Amerických bohů je velmi jednoduchá, až prostá. Lidé přicházející po staletí do Ameriky, do onoho „nového světa“, si s sebou z toho původního přinášejí i svá božstva. A s bohy odtrženými od životadárných zřídel víry se v novém prostředí něco zvláštního děje. Mění se. Vyvíjí. Zmírají. Živoří. Stávají se tak nějak lidskými a v boji o zachování posledních sil se stále více přibližují k věřícím, až nakonec žijí přímo mezi nimi na zemi.

Ze seriálu American Gods|foto: Starz!

Zákon o zachování víry

S obrazem bohů stýkajících se přímo s lidmi pracoval rád i Gaimanův velký přítel Terry Pratchett. Samozřejmě, že ironicky. V románu Pyramidy je ukazuje jako prchavé, přízemní kreatury, které se ani zdaleka nepodobají vznosným ideálům kultů. Stejně jako Gaiman v Amerických bozích vymezuje jejich existenciální status intenzitou víry, kterou do nich lidské společenství vkládá. Je to vlastně patafyzický zákon o zachování energie. Lidé potřebují vždy v něco věřit, ale s tím, jak opouštějí staré bohy, odjímají jim potřebnou „živnou“ mízu. A budují si božstva nová.

Migrace starých bohů do zámoří, jejich přesídlení do nového světa je u Gaimana dalším důležitým motivem. Pár let před televizní adaptací vysílanou stanicí Starz vznikl seriál zakládající se na obdobném námětu. V novozélandských The Almighty Johnsons se na cestu z domoviny přes půl zeměkoule vydali severští bohové. V naději, že na oceánském souostroví naleznou nový život, pod civilními identitami. Na rozdíl od American Gods se však jedná o seriál komediálního rázu, který čerpá humor z interakce mezi věkovitými bohy a uspěchanými lidmi, z rozporu mezi strnulostí mýtu a fluidní skutečností.

Stuck in the 90’s

Jinak bychom seriálovou paralelu pro American Gods hledali těžko. I algoritmus filmové databáze IMDb nachází spřízněnost na základě diváckých preferencí jen u podobně výstředních projektů, jako jsou Taboo, Preacher nebo Legion. Společné mají soustředění na jednu výraznou ústřední postavu a silnou průběžnou dějovou linii, potlačující epizodičnost seriálového vyprávění. S Legionem navíc American Gods sdílejí okouzlení vizuální kulturou minulých dekád, subverzivně se napájející na plíživou retrománii.

Klipovou estetiku 90. let a přelomu tisíciletí evokují nadreálné scény Shadowových vizí či okamžiků, kdy bohové začnou upravovat skutečnost jejich symbolickému řádu. Ne náhodou taky postavu nazvanou Média, jedno z nových božstev, hraje Gillian Anderson, která vděčí za svou slávu devadesátkovému hitu Akta X. A celá titulková sekvence by se jako klip náramně vyjímala v programu hudebních televizí na přelomu milénia, v pozadí dokonce zní hlas Shirley Manson z Garbage. Zde možná hledejme zdroje inspirace v případě autorů znělky ze studia Elastic. Jejich rukopis už začíná být docela snadno rozpoznatelný, stačí si pustit titulkové sekvence seriálů jako Hra o trůny, Westworld nebo Daredevil

Ze seriálu American Gods|foto: Starz!

Estetický obrat do poslední dekády druhého milénia dává v případě American Gods smysl, Gaimanův román byl publikován poprvé v roce 2001. Tedy v době, kdy se ještě věřilo v potenciální všemocnost internetu a v teoretických pracích byla média nahlížena jako fragmentovaný pevný komplex. Kdy obojí v sobě neslo potenciál vševědoucí moci i božské vážnosti. S příchodem Webu 2.0 a postupnou decentralizací mediální sféry už se však svět tak přehledný nezdá, Gaimanovy nové bohy nahradily zástupy bůžků, kteří jsou věčně ve při.

Nebát se a přepisovat

Stylizace American Gods zřejmě i proto záměrně znejasňuje časové zařazení zobrazovaných událostí. Historický rozměr jako by se rozostřil, jak to ve fantasy variacích reality bývá. Autoři seriálu jdou ale mnohem dál. Pod Gaimanovou producentskou supervizí přepisují celé epizodní linie, vepisují nové party a drží se pevněji kmenové dějové linie související s válkou bohů. Gaiman si totiž v dobrém i ve zlém libuje ve velkých příběhových plátnech s množstvím rozličných postav. Jako vizuální analogii si představte třeba Boschovy či Breughelovy obrazy.

Sandman i díky sešitovému vyprávění komiksu tvoří vícerozměrný vesmír, skládající se ze spousty příběhů v různých místech, časech a snech, Američtí bohové jsou v základu ploší. Formálně kopírují mytologický příběh dávnověku, ve kterém se hrdina vydává na nevyhnutelnou, osudovou cestu.

Seriál kontinuitu děje záměrně rozbíjí, hned tři díly po sobě se stýkají v jednom časovém bodě. Tvůrci si totiž dovolí do toku příběhu vložit revidující kapitolu, kde se odkrývají klíčové okolnosti smrti Shadowovy manželky. Každý z dílů se navíc vyznačuje trochu odlišnou poetikou, jíž udává naladění ve zvukové stopě jiný hudební žánr či pro seriálové vyprávění neobvyklá overtura. Formou animovaného filmu, gospelové anekdoty apod. jsou tímto způsobem na začátku představováni někteří z „amerických bohů“.

Ze seriálu American Gods|foto: Starz!

Motorest pro bohy

Showrunneři Bryan Fuller a Michael Green jsou zjevně fascinováni možnostmi audiovizuálního zpracování symbolických scén reálnými prostředky. Pasáž s římským bohem ohně a kovářství Vulkánem údajně však vychází z reálné Gaimanovy zkušenosti. Navštívil prý v Alabamě město, kde obří zbrojní továrna poskytovala obživu i smysl života většině obyvatel. Kde jinde si pak představit sídlo boha, pro nějž každá odlitá kulka a každý zážeh střelného prachu po nárazu úderníku do nábojnice jsou modlitbou? Kde jinde mu skutečně mohli vztyčit sochu?

To, co The Almighty Johnsons sympaticky nakousli a Pratchett ironizoval, dovádějí tvůrci televizní adaptace do dramatické podoby. Obří metafora duchovního horroru vacui vyzařuje z titulkového neonu American Gods, který se stal vizuálním emblémem seriálu. Amerika je pro bohy jen motorestem u dálnice, místem, kde se na chvíli zastaví, ale nikdo tu nezůstává věčně.

Tam, kde se možná Gaiman v próze příliš nechal odvádět od symbolické roviny, zůstává seriál důsledný. Formát epizody v sobě pojme jeho různé vyprávěcí strategie a prostřednictví například zmíněných overtur přichází s vlastními. Televizní forma paradoxně i díky konkrétnímu vyjádření více sedne abstraktnímu tématu prózy.

Syndrom George R. R. Martina

I přes veškerou adaptační zručnost nevykompenzují však zcela American Gods nedostatky předlohy – výraznou poplatnost době vzniku, jednorozměrnou tezovitost zavánějící postmodernou, intelektualismus autora, který text přesycuje historickými a mytologickými detaily. Na druhou stranu ale spolu třeba s Legionem (i Twin Peaks) seriál předestírá nejradikálnější způsoby nakládání se seriálovou estetikou. Nejde jen o to, že pracuje s velmi sofistikovanou formou komplexního vyprávění a symbolického vyjádření. Cestou retardací a vyšinutí z vazby umenšuje význam klasického dějového modelu. Není tu už tolik důležité, jak a jestli k rozuzlení dojdeme, seriál je stylisticky bravurní pobídkou k (sebe)reflexi – hodnot, které naši společnost formovaly i formují. I neuchopitelné, slovy nevyjádřitelné víry, která s námi je i v okamžicích, kdy o ní už nemluvíme.

A to jsme po první sezóně ještě ani ne v půlce příběhu. Když se navíc Neil Gaiman netají touhou začít pracovat na literárním pokračování Amerických bohů, mohli bychom se tak dočkat i několika řad seriálu. Předlohový text přitom může vznikat už s ohledem na souběžnou televizní adaptaci. Syndrom George R. R. Martina, jehož prózu v ději předbíhá adaptovaný seriál, snad v tomto případě nehrozí. Doufejme.