Caesar musí zemřít: Slunce i v noci
Dokudrama bratří Tavianiových Caesar musí zemřít se zaměřuje na skupinu vězňů z římské věznice Rebibbia, která v kulisách oddělení s nejvyšší ostrahou připravuje inscenaci Shakespearovy tragédie Julius Caesar.
Pouhá hodina a čtvrt strávená s tímto filmem přináší lehce rozporuplné dojmy, nad nimiž ale průběžně vítězí univerzální přesahy a zjitřená emocionalita díla zkoumajícího komplexní povahu vztahu mezi životem a uměním.
Přestože se Tavianiovi neubránili chvílemi přemrštěnému patosu (umocněnému i poněkud prvoplánovou hudbou), jejich pozorovatelský talent a subtilní inscenační nápady činí z Caesara sice velebnou, ale nikoli triviální nebo manipulativní podívanou. Tvůrci elegantním způsobem propojují dokumentární prvky s narativní linií a organicky kloubí životních příběhy jednotlivých vězňů s citlivě vybranými pasážemi z Shakespearova geniálního textu. Dynamika vztahů v jeho nadčasové hře bystře odráží nejen vazby mezi vězni, ale je i nenápadným komentářem aktuální politické (nejen specificky italské) situace.
Narušování hranice mezi momenty, kdy vězni hrají antickou tragédii a kdy civilně odhalují fakta ze své drsné minulosti, možná není vždy zcela důsledné, nicméně podobné drobné vady tu ustupují dokonalému ovládnutí filmového jazyka. Bratrský tandem dvou osmdesátníků tady zřetelně zúročuje své letité zkušenosti, které jsou patrné mj. v jedinečném citu pro rytmus či kompozici. Delikátní kamera využívající převážně přirozeného světla, funkční střídání černobílého a barevného materiálu, důvtipné nakládání s půdorysem věznice i účelné přechody na detail – to všechno jsou příkladně sladěné estetické prostředky, jež zdůrazňují nedivadelní, ryze filmovou stylizaci snímku. Dramatický efekt díla, jemuž ale nechybí ani překvapivě svěží humor, pak ještě zvýrazňují pozoruhodné kreace (v některých případech herecky skutečně mimořádně disponovaných) vězňů.
Vznešená myšlenka, podle níž se pro citlivější z odsouzených mafiánů cela stává skutečným vězením až v momentě, kdy poznají sílu umění, svádí k lehké ironii – ve filmové zkušenosti jako je tato, pro ní ale není moc místa. Tavianiových nepředstíraný soucit a pochopení pro společenské vyděděnce dal vzniknout snímku možná nedokonalému, ale přesto velmi chytrému, nápaditému a neobvykle jímavému.
Hodnocení: 75%
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.