Centrální mozek lidstva, doktor Štrosmajer a ježek v kleci. I Československá televize dělala quality TV

28. červen 2017

Následujících pět vzpomínek na staré české seriály chce připomenout kvalitu některých legend, jiným napravit reputaci nebo představit ty, které jste neznali. Mezi to všechno se zatoulala školní seminárka Kamila Fily.

Návštěvníci

Píše se rok 2484 a planetu Zemi ohrožuje vesmírné těleso, které může změnit naši orbitální dráhu. Řešení existenčního problému lidstva se překvapivě skrývá v rovnicích Adama Bernaua, geniálního jedenáctiletého fyzika, jenž na ně přišel v polovině osmdesátých let. Část jeho sešitu ale skončila v plamenech, a tak se ho musí po proudu času vydat zachránit čtyřčlenná výprava pod vedením akademika Filipa. Jenže minulost je poněkud jiná, než její členové čekali. Československá filmová sci-fi byla v sedmé a osmé dekádě současně komedie a parodie, patnáctidílný seriál Návštěvníci režiséra Jindřicha Poláka, vysílaný v letech 1983 a 1984, žádné podobné berličky nepotřeboval.

Je to čistokrevná sci-fi, byť o humorné zápletky ani tady není nouze. Koprodukce se západoněmeckou, francouzskou a švýcarskou televizí je znát, budoucnost tady prostě vypadá jako budoucnost. To podstatné ale mají na svědomí české ruce – fantastické vynálezy jsou díky Janu Švankmajerovi zcela věrohodné a skvěle se povedly i kostýmy Theodora Pištěka nebo hudba Karla Svobody. I proto Návštěvníci snesou srovnání s tím nejlepším, co se v té době točilo na Západě. Československá ani Česká televize už potom takhle dobrý sci-fi seriál nikdy nenatočila. (Karel Veselý)

Nemocnice na kraji města

„Tento jediný opravdový televizní úspěch východní Evropy, vzniklý v Československu za temných Husákových časů, vynalezl formuli, kterou pak okopírovali i v Německu,“ připomíná Slavoj Žižek v přednášce věnované seriálu The Wire i českou televizní legendu. „Měl v sobě zakódováno implicitní, cynické, hédonistické poselství: nechte starost o politiku na nás a můžete žít svoje všednodenní starosti, radosti, svoje malé příběhy, konflikty i dobrodružství,“ používá Žižek pro interpretaci seriálu tradiční výklad československé normalizace. Nemocnice se však dá chápat i jako pokus o obhajobu tehdejších vládnoucích kádrů. Melancholický tón, umocněný nezapomenutelnou hudbou, rezonuje nejen ve smutných chvílích, podtrhuje je i věčnou snahou ortopedů přesvědčit pacienty, že je mají „nechat dělat jejich práci“, nevzdorovat pokynům a svěřit se do jejich péče. Téměř každá epizoda dává najevo, že hlavní hrdinové jsou profesionálové, svoji práci milují a s pacienty to myslí dobře.

ze seriálu Nemocnice na kraji města

Seriál se často považuje za symbol českého televizního kýče, přes naivní vykreslení některých postav i konfliktů a odstup, který si příběh udržuje od tehdejší politické reality, byl však Jaroslav Dietl scenáristou, jehož schopnosti by ocenila i dnešní produkce quality TV. Dokázal stvořit nejednoznačné postavy s překvapivým vývojem (Blažej, mladý Sova), zachytit specificitu dobových mužských i ženských rolí, napsat dobré komediální scény, nekompromisně zakončit linky nejoblíbenějších postav smrtí (Štrosmajer) nebo neúspěchem v osobním životě (Alžběta) a vystavět na základu telenovely uvěřitelný mikrosvět s čitelnými pravidly a románovým kolektivním hrdinou. Přestože jedinou subverzí se v Dietlově Nemocnici zdají být „nevypočitatelné zvraty života“, právě v melancholickém zvuku seriálu jako by se, snad nezáměrně, ozývalo vědomí, že některé záležitosti jsou už dávno prohrané. (Táňa Zabloudilová)

Lucie, postrach ulice

České normalizační i perestrojkové seriály, které dělali Jindřich Polák s Otou Hofmanem i Macourek s Vorlíčkem, často ukazovaly, jak si někdo hraje na západní žánrovou produkci. Zatímco v Návštěvnících skutečně přišli lidé z budoucnosti a měli nějaké vynálezy a v Arabele opravdu existoval pohádkový svět, Lucie je zvláštní tím, že je to čistě fantazijní věc. Formeláci od firmy Fridrich und Fridrich jsou přiznaně plastelínoví, vyrobí si je sama Lucie, a tahle autopoetičnost se stane zdrojem různých jejích dobrodružství, hraje si třeba na to, že je královna všech moří. Kulisy pak vždycky zmizí, když se vrátí její rodiče, a řekne se, že to bylo celé jenom hra. Ozývá se v tom pro tohle období typické volání po žánrové produkci. Tehdy tu byl hlad po sci-fi, fantasy a podobně. Nikdy se to ale nemohlo splnit, protože to byly „dekadentní“ věci, takže se to vždycky ztvárňovalo jako parodie.

Seriál Lucie, postrach ulice byl toho vrcholem – všechen děj byl uložený v dětské fantazii, kterou dospěláci nevidí. Podobně tehdy podporovalo dětské spiklenectví proti dospělým i Studio Kamarád. Zdůrazňováním, že dospěláci nejsou naši parťáci, náš fantazijní svět ohrožují. Ale dospělí se na dětské seriály taky rádi dívali, ani oni svoje žánry nedostávali, vysílaly se nějaké kriminálky, ale nic moc jiného. Tohle byl pro všechny únik a výraz touhy po věcech, které se dělaly „venku“. Některé seriály se navíc vyráběly v koprodukci s německou televizí, odehrávalo se to tedy v jakémsi neexistujícím prostoru mezi socialismem a kapitalismem, prostoru, který člověk neznal z reálu. Nemohl si koupit plastelínu Fridrich und Fridrich, pustit si kanály, které měla Lucie doma, vidět někde stejné hračky, jaké měla. Přinášelo to něco mírně nedostupného, vědělo se, že je to jenom fantazie. Reflektovalo to tehdejší fantazijní chápání věcí a to mi přijde skvělý. Tak o tom byla ta moje seminárka. (Kamil Fila)

ze série ...a zase ta Lucie!

Záhada hlavolamu

Černobílý seriál podle Foglarovy Záhady hlavolamu se v roce 1969, kdy vznikl, vysílal jen jednou. Reprízoval se až po revoluci, takže vlastně pořádně strašil až generaci devadesátkových dětí. Slovo strašil tu je opravdu na místě, protože příběh o výpravách Rychlých šípů do tajuplných Stínadel měl až nepříjemně blízko k hororovému žánru. Samotné prostředí Stínadel, které vzniklo v barrandovských ateliérech, připomíná přízračná městečka ze starých hororových filmů. K tomu můžeme připočítat skrývající se postavu s umrlčí maskou jménem Široko, tragický osud sirotka Jana Tleskače, žijícího ve staré zvonici, zlověstné zmínky o tajuplném „Em“ v Tleskačově deníku nebo nesmiřitelnou sektu stínadelských Vontů.

Za tímto unikátním projektem ostatně stál novovlnný režisér Hynek Bočan, který ponurou, hororovou stylizaci využíval už ve svém předchozím filmu Pasťák. Především díky sugestivní bezútěšné a tísnivé atmosféře patří Záhada hlavolamu nepochybně ke špičkovým českým hraným seriálům, u kterých nezáleží na tom, jestli jsou určené dětem, nebo dospělým. (Antonín Tesař)

Velmi uvěřitelné příběhy

Černého Petra od nás dostal devadesátkový Život na zámku. Seriál tak špatný, že si zasloužil jiné, vlastní místo – najdete ho tady.

Zní to až velmi neuvěřitelně, ale opravdu existovaly doby, kdy byl Igor Chaun příslibem naší kinematografie a Československá televize platformou pro nejrůznější průzkumné výboje na poli audiovizuální kultury. Sérii (v titulcích označovanou roztomile archaicky jako cyklus) šesti hororových povídek, šokujících cynismem i přímočarým tahem na hrozivou pointu, mohli diváci zhlédnout už zkraje 90. let. Dodnes upoutává silně filmovou (točilo se na 16mm materiál), osmdesátkovou estetikou, účinkováním osobností jako Jan Hřebejk, Vítězslav Jandák či Josef Abrhám, ale především nekompromisním žánrovým výkladem blízkým vrcholným dílům absurdního hororu od Jana Švankmajera či Juraje Herze. (Petr Pláteník)

autoři: Karel Veselý , Kamil Fila , Petr Pláteník , Táňa Zabloudilová , Antonín Tesař
Spustit audio