Cesta do lesa: Chvála myslivosti

Poezie lesa, insitní zpívánky, prkenně deklamované výkřiky a postavy založené na principu bodré karikatury, to všechno stvořilo fenomén, který jedni hází do hlubokých kališť, druzí s jistou provinilostí pojídají jako příjemné komediální sedativum. Předchozí snímek se má k pokračování asi jako člověk, který právě z města utíká váben idylickou představou venkova, k člověku, který si už svůj kus „ráje“ na vesnici odžil. Ne že by zrovna ztratil iluze, ale přeci jen zakusil, že ne všechno je tak krásné a čisté, jak se mohlo původně zdát.

V něčem zůstává Vorel na svých. Pořád je tu lyrická chvála přírody, jakési pseudopohanské okouzlení lesními zátišími, elegancí zvěře a holotropními látkami, získávanými z lůna mechů a trav. Cesta do lesa opět rezignuje na tradiční rodinný model a zobrazuje velmi liberální domácnost, v níž žijí hrdinové prvního filmu – bývalý programátor Honza a bylinkářka Markéta. Jejich dospívající dcera Anyna je fundamentální verzí matky, vegetariánka, militantní odpůrkyně všeho, co se vzpírá přírodě.

Z filmu: Cesta do lesa|foto: Aerofilms

Zprvu se snad může zdát, že tahle rusovlasá bosorka bude „očima“ filmu – to znamená, že nám Vorel naservíruje agresivní ekologický manifest, v němž budou myslivci úchyláci, léčící si svou impotenci střelbou zvěře, trampové ožralí devianti a zemědělci przniči matky země. Ve skutečnosti se Cesta do lesa postupně přiklání k něčemu, co jsem pracovně nazval chválou uměřené myslivosti. Pokud jsou podle Anyny ženy od pradávna sběračkami hub, pak dle lesního adjunkta Ludvy jsou muži lovci – ekologický fundamentalismus se nakonec pohádkově spojí s lesním pragmatismem a ztratí otravné agitační hrany. Pravdu má tak starý známý kočí z Cesty z města, který příčinu hrdinčiny radikálnosti vidí v nedostatku sexu.

Cesta do lesa působí v něčem o poznání realističtěji než zpěvný a decentně melancholický předchůdce. Postavy skládají účty ze své odlišnosti – Honza je nucený vykonávat podřadná zaměstnání, Markétu kdosi udá za šíření omamných látek, soudní proces rodinu vyčlení a přivede na okraj bankrotu. Přitom se ale Vorlův snímek vyhýbá ublíženectví, není tu žlučovitá opozice zabedněných vesnických furiantů a nevinných přírodních bytostí. Velkou část filmu tvoří „běžný provoz“ vesnice, hádky o soukromém a státním, o dotacích, budoucnosti, zkrátka nijak „básnivá“ všednost. Na každý radikální výrok přiletí rychle ironický kontr, otupuje se tak vlezlá naléhavost a myšlenková jednoznačnost. Vyhraněné dobro a zlo tu zastupuje především opozice vesnice a běsného města, které se ze všech stran blíží.

Ubylo figurek a přibylo morálně rozeklaných postav, byť se stále pohybujeme ve vorlovském univerzu, které je v něčem až dětsky prosté a svéhlavě odtržené od reality. Oproti předchozímu městskému počinu Ulovit miliardáře tu chybí tupá agresivita a humpolácká zkratkovitost, oproti aktivistickému Skřítkovi zase Cesta do lesa vyznívá mnohem méně militantně, v některých ohledech je k tomuto postoji dokonce otevřeně ironická (zejména postavou Anyny, která pod vlivem okolností „dostává rozum“).

Vorel se vedle režie opět ujal kamery a znovu jde především o subtilní lyrické básnění, hledání pestrých lesních zátišíček a expresivních barev oblohy. I zde výrazového excentrismu ubylo, běží tu méně o vyhrocenou féeričnost a více o snahu zachytit živý prostor vsi a lesa. Výjimkou jsou některé digitální exempláře lesní zvěře, které vzbudí uštěpačné poznámky o tom, kterak je vlastně ona Vorlova příroda skrz naskrz propojená s městem a technologií. To je nicméně past, která tvoří součást hry na newageové hledání přirozenosti.

Z filmu: Cesta do lesa|foto: Aerofilms

Poselství Cesty do lesa je zhruba takové: přírodě blíž a nebojte se muchomůrek červených. Staří hrdinové utekli z města na vesnici, ale klid jim to nepřineslo. Mladí tedy utíkají ze vsi do lesa. Je to prostě romantické klišé o návratu k divoké přirozenosti par excellence, které ale ve fluidním a barevném světě houbového rauše vyznívá jako docela příjemná pohádka. Otázka ovšem zní, zda tuhle Vorlovu holotropní smaženici strávíte, nebo vyzvracíte…

Hodnocení: 65 %

Cesta do lesa
Tomáš Vorel, ČR, 2012, 110 minut