Chappie patří do šrotu

16. březen 2015

Neill Blomkamp byl vlajkovou lodí vlny filmařů, kteří sbírají zkušenosti mimo studiový systém a díky podpoře slavného režiséra dostanou šanci vstoupit do „velkého světa“ s menším rozpočtem a výrazným autorským vkladem. Chappie bohužel naznačuje, že tahle loď stále víc nabírá vodu.

Původní profesí animátor Blomkamp zkombinoval syrové sociální doku-drama, sci-fi podobenství a frenetickou akci a jeho skvělá zrezlá dystopie District 9 slibovala do budoucna zajímavou dráhu osobitého filmaře s neotřelou vizí a originálním přístupem. Druhý film Elysium ale napověděl, že oč je Blomkamp pečlivější designér, který zbožňuje kontrasty mezi špínou slumů a pokročilými technologiemi, o to lopotnější je vypravěč a nedůslednější režisér.

Jednomu by se skoro chtělo pořadí filmů přehodit a tvrdit, že v pořadí třetí snímek Chappie je režisérův debut, v němž si teprve osahává možnosti své poetiky. Pokud byly v Elysiu švy mezi sociálním podobenstvím a přímočarou sci-fi akcí svařené hodně nahrubo, pak příběh o sebeuvědomění robota připomíná neforemnou zrezlou konstrukci. Blomkamp opět kombinuje lehce infantilní pohádkový podtext s ultra-realismem slumů a organizovaného zločinu, nicméně s takovou mírou nekonzistence, že Chappie skřípe od začátku do konce.

03338545.png

Na jednu stranu tu máme rozkošného robůtka, který se učí poznávat svět a svou naivní myslí čelí zkaženosti a proradnosti lidí (nostalgici vyloví v paměti Číslo pět žije), na druhou stranu prostředí fungující podle drsných a naturalistických pravidel, evokující Detroit z Verhoevenova Robocopa. Blomkamp tenhle nepravděpodobný sňatek vyšperkoval s designérskou důsledností i specifickou volbou herců – ikonické tváře profesionálů Deva Patela, Hugha Jackmana a Sigourney Weaver doplňují mimozemské pouliční zjevy jihoafrického rap/rave dua Die Antwoord.

A zatímco transdimenzionální divoženka Yolandi, rachitický bastard z ghetta Ninja působí v nejjednodušších scénách opravdu jako cool doplněk, herecké hvězdy připomínají nabušený hardware, do kterého někdo omylem nahrál stupidní program na sčítání. Nevyužitý potenciál jejich postav Chappieho hyzdí. Film sice hezky funguje jako industriální pohádka z periferie společnosti, ale zoufale kulhá všude tam, kde vykračuje z hájemství půvabně infantilních scén, jako jsou Chappieho „badass“ začátky zloděje aut nebo láskyplné „postýlkové“ hovory s maminkou.

03338546.png

Zásadním zkratem v systému není jen Blomkampova nedůslednost ve fúzování přístupů, ale především jeho scénář. Ten sice usiluje o značnou porci realismu, ale dociluje jí jenom tam, kde vzduchem poletují cáry těl. Elementární logika mu říká asi tolik jako Chappiemu zubní hygiena. Film je poslepovaný z nevěrohodných motivací, nedomyšleností a vypravěčských faulů, které jsou tak okaté, že zabraňují Chappieho omlouvat roztomilou naivitou (člověk by pak zhruba od desáté minuty nedělal nic jiného).

Navíc i režijní energie, kterou byl nabitý Blomkampův debut, se tříští v drobných i větších přešlapech (zejména zpomalovačky jako by vymýšlel spíš Neillův toustovač) a manýristické snaze všechno podřídit detailnímu designu světa. Ano, ten je místy radost sledovat i poslouchat, ale k čemu to všechno, když většinu času nedává vyprávění smysl? Jednotlivé elementy samy o sobě obstojí, ale způsob, jakým je Blomkamp propojil, je jednoduše vadný.

03337206.png

Chappie je prostě jako Chappie. Pod vyšperkovaným titanovým pláštěm se ukrývá především nesmírný chaos, který film nutí bez ustání ke zkratovitému a neuspokojivému jednání. Ani bych se nedivil, kdyby nám Blomkamp za pár let podobně jako v případě Elysia oznámil, že to celé zvoral a chtěl by to natočit znovu.

Bohužel filmy nemají firmware, který by se dal updatovat. Neill už by to mohl vzít na vědomí. Přeci jen v případě Vetřelce bude podobná fušeřina všechny bolet víc než roztomilý zmetek jménem Chappie.

Čtěte také

Hodnocení: 40 %
Chappie
Neill Blomkamp, USA, 121 minut

autor: Vít Schmarc
Spustit audio