Cunningham se v Tělu a krvi topí v lyrismu
Americký spisovatel Michael Cunningham je jedním z nejúspěšnějších autorů současnosti. Potvrzuje to Pulitzerova cena za jeho dosud nejznámější román Hodiny, který zaznamenal úspěch i jako filmová adaptace s Nicole Kidman v hlavní roli. Že je Cunningham značka, která se vyplatí, ví i nakladatelství Odeon.
Když zrovna není k dostání žádné nové autorovo dílo, uchýlí se k jeho starším textům. Právě to je případ dvacet let starého románu Tělo a krev. Jestli se ale kniha vyplatí někomu jinému než jenom nakladatelství, je diskutabilní.
Cunninghamův druhý román vyšel pět let před koncem milénia, a není proto zvláštní, že se ambiciózně ohlíží po celém 20. století. V něm vypráví příběh tří generací rodiny Stassosových: otce Constantina, řeckého imigranta, jeho ženy Mary, dětí Susan, Billyho a Zoe, nakonec i pravnoučat Jamala a Bena. Všechny postavy jsou v knize podobně důležité a stejnou váhu mají i jednotlivé dekády posledního století, které proměňují společenskou morálku a spolu s tím atmosféru v rodině.
Prožijete si poválečný boom a ekonomické úspěchy žraloka Constantina, liberální šedesátky a Billyho intelektuální i sexuální osvobození, dekadentní 80. léta s nešťastnou epidemií viru HIV, který postihne i jednu z postav Těla a krve. V epilogu se dokonce autor vypravuje až do roku 2026. Člověk by se mohl domnívat, že na tak širokém prostoru je čas představit množství postav přesvědčivým způsobem, jednoduše tak, že na hrdiny Těla a krve bude čtenář vzpomínat dlouho po přečtení. Ostatně sám Cunningham takovou literaturu čtenářsky vyžaduje.
„Román zůstává nejefektivnějším způsobem, jak umožnit čtenáři vcítit se do někoho dalšího. Můžete se vnořit hluboko do srdcí i myslí postav. Romány, které tohle neumožňují, mě neuspokojují,“ svěřil se Cunningham před pár lety v rozhovoru pro britský The Guardian. Co se postav týče, v Tělu a krev uspokojivé nejsou. Místo plastičnosti se topí v klišé.
Mary je nešťastná předměstská slípka, kterou vlastní život mezi troubou, dětmi a supermarkety dožene až k drobným krádežím. Constantine je hrubián a demagog, hlavní záporák knihy, který netoleruje jedinou známku jinakosti. Dokonce se v románu potkáme i s newyorskou transvestitkou Cassandrou, excentrickou osobou, která za svůj divoký život posbírala nejvíc moudra ze všech postav. Asi není překvapivé, že ho rozdává zásadně ve větách začínajících oslovením miláčku. Klišé se vyhýbá pouze Billy a jeho přítel Henry, nejspíš díky tomu, že částečně vycházejí z Cunninghamova osobního života. Autor bohužel textu nepomáhá ani neustálou potřebou svoje psaní ozvláštňovat lyrickými impresemi, ve kterých může třeba vnuk vstupovat do jistoty svého dědečka – ať už to znamená cokoli.
Jeden z možných pohledů, který Tělo a krev staví do lichotivějšího světla, je vnímat rodinu Stassosových jako celek. Koneckonců tomu napovídá i stejnoměrně rozdělený prostor, který členové rodiny mají. Nejsilnější je kniha ve chvílích konfrontace otců a dětí, matek a dcer nebo všech dohromady. Cunningham si také dobře hlídá příčiny a následky. Ví, jak krátké epizody před večeří – zakázané polibky, hádky, rány pěstí i hrozby – ovlivní jejich účastníky na celý život. Další velké plus Těla a krve je neuvěřitelná čtivost, té pomáhá i častá a vtipná přímá řeč.
Cunninghamův román rozhodně není žádný propadák a jeho četbou čas neztratíte. Na druhou stranu se není proč divit, že boom okolo autora vypukl až s následujícími Hodinami. I když se to u knih často neříká, Tělo a krev působí v roce 2014 poněkud zastarale. Jestli máte chuť na skvělou rodinnou sondu, bohatou psychologii a uvěřitelné postavy, sáhněte po Svobodě Jonathana Franzena, Cunninghamova současníka.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
