Den architektury připomíná, že jejím fanouškem je dnes skoro každý

„První, co vás zaujme, je ono honosné schodiště, kterým stoupáte. Prostupuje jím světelná plastika, která vrcholí jednotlivými paprsky, vydávají se na cestu prostorem a navazují na ně dřevěné linie, je to promyšlená koncepce trojdimenzionálního prostoru, na 80. léta slušný výkon,“ říká historik architektury Richard Biegel v nejvyšším patře Nové scény pražského Národního divadla. Upozorňuje i na to, jak budova skvěle propojuje vnitřní a veřejný prostor – a to v době, která veřejnému prostoru zrovna nepřála. Jedním z trendů, který program letošního Dne architektury reflektuje, je znovuobjevování dřív nenáviděných normalizačních budov. Jejich brutalistní rysy veřejnost často chybně pokládá za produkt minulého režimu. Nová scéna je jejich symbolem.

Čtěte také

Detail skleněné plastiky na Nové scéně Národního divadla |foto: Creative Commons Attribution-NonCommercial-ShareAlike 2.0 Generic

Masivní skleněnou budovu s živou piazzettou navrhla v 60. letech hvězda funkcionalismu, Bohuslav Fuchs, po jeho smrti však návrh zaznamenal mnoho úprav a jeho konečnou podobu určil Karel Prager – architekt hned několika démonizovaných staveb. „Osud nakonec znamenal, že se tady realizovalo dílo, které patří k nejvýraznějšímu spojení architektury a skleněné plastiky, což je spojení, které se u nás pěstovalo od 50. let. Stavba, která má vnitřní potenciál a náboj a která přes všechna omezení nakonec poměrně harmonicky doplnila svoje okolí, přes všechny ty peripetie to podle mě dopadlo nečekaným happy endem,“ myslí si Biegel o budově, která dnes díky kavárně a piazzettě využívané nejrůznějšími festivaly tvoří jedno z nejživějších míst centra Prahy.

Kromě oceňování dříve nenáviděné architektury se v programu projevuje i silně vnímaný problém chátrajících budov (provedou vás kolem nich i v Mariánských Lázních nebo Vysokém Mýtě) nebo zájem o průmyslové památky. Popularita starých průmyslových prostorů konvertovaných na kulturní centra u nás zatím nevyprodukovala denně provozované stálé lokální centrum, na několika místech v republice (Plzeň, Ostrava) se však do starých továren na koncerty nebo na pivo chodí, jinde brownfieldy fungují alespoň nárazově nebo dočasně. Dalším dnešním koníčkem, který Den architektury zahrne, jsou prohlídky panelových sídlišť, jejichž vnímání se od dob porevolučního odporu a přirovnávání ke králíkárnám také výrazně posunulo. Posledním trendem viditelným v několika českých městech a zahrnutým na programu je fokus na říční břehy, úspěch pražské náplavky se projevil v zájmu místních spolků o oživení břehů i jinde.

Provoz Hlubina s vizuálem Mural od Alessandry Svátek a Artura Magrota|foto: oficiální Facebook Provozu Hlubina

Čtěte také

„Je určitě vidět, že lidi se o své okolí zajímají víc než dřív, chodí na diskuse, dokonce se dívají na zasedání zastupitelstva na internetu,“ tvrdí zakladatelka Dne architektury Marcela Steinbachová. Důkazem, že zájem o veřejný prostor negeneruje jenom publikum procházek po sídlištích a návštěvníky sousedských slavností, ale i občanské aktivisty, může být několik odborníků zapojených do Dne architektury, kteří jsou od loňských voleb součástí místních zastupitelstev – v Mariánských Lázních, Praze 7 nebo Brně-sever.

Na mnoha místech však cenné budovy padají k zemi navzdory ušlechtilému koníčku městských občanů i aktivismu, podobu veřejného prostoru dál určují především zájmy nejsilnějších, nezájem veřejných institucí a jejich neschopnost se vzájemně domluvit. Oblíbenost událostí jako Den architektury nicméně není bez významu. Podrobný program najdete zde.