Dokument Stále spolu: Disidentství v maringotce s devíti dětmi
Rodina s devíti dětmi žije v dokumentárním filmu Evy Tomanové téměř nezávisle na systému. Totální odříznutost od civilizace pohledem režisérky, jejíž finální střih vzbuzuje jak okouzlení, tak pochyby a skepsi, podněcuje k promýšlení vlastního způsobu života. Má proto potenciál vyvolávat debatu o základních hodnotách a získávat si buď zaryté odpůrce, nebo stoprocentní fanoušky.
Devět dětí chodí do školy jenom na přezkoušení, všechno je učí matka a „profesionální otec“, jak se autoritativní Petr v dokumentu sám označí. Schopnost vychovat a vzdělat devět potomků je podle něho to, co společnost potřebuje nejvíc. A tak to dělá. Jeho děti zkoušky skládají bez problémů, kromě toho umí vylézt bosky na několikametrový smrk nebo si chytit a upéct rybu. Jeho manželka vzpomíná na doby, kdy jí vadilo, že dětem nemohla dát kupovanou hračku, hrálo se s klacky a šiškami. Později jim známá donesla stavebnici, kterou její muž nevyhodil. Na zimu jezdí rodina do Španělska, kde kluci hrají na tržištích v tradičním oblečení a gumových pantoflích na nohách flamenco.
Divácké reakce na pětasedmdesát minut dlouhé pozorování životního stylu páru bývalých horolezců, kteří s dětmi bydlí v několika pospojovaných maringotkách na louce na Šumavě, mohou fungovat jako výsledek testu otevřenosti vůči odlišnému vnímání světa i spokojenosti s vlastním životem. Téměř všechno, co Petrova rodina dělá, běžný způsob žití zpochybňuje. Ani on, ani jeho žena nepracují. Místo toho tráví čas se svými dětmi. Na vstupní brance před jejich sídlem je upevněná cedulka s nápisem Déviation.
Věčné téma útěku od civilizace rezonuje v poslední době snad víc než kdy dřív. Na internetu, který se za poslední dekádu stal dominantním médiem, jsou obrazy různých způsobů života na různých místech světa kdykoliv k vidění. Zároveň je unikání čím dál složitější, jak naznačuje scéna, kdy Petr ve Španělsku nachází pro rodinu místo k táboření u pramene vody – pod velkým dálničním mostem.
Film se soustředí na scény rodinné spokojenosti jedenácti lidí, kteří jsou stále spolu. Jak říká Petr společně se Simonou, dřív lezli na hory, aby mohli být „blíž nebi“. Později zjistili, že se do jeho blízkosti mohou dostat skrze čas strávený se svými dětmi. Stejně často se kamera ocitá u momentů, které zpochybňují, zda je Petrem nastolený životní styl pro děti opravdu to nejlepší. Jeho autoritativní vystupování („naše rodina je založená na autoritě, autorita je odvozena od slova autor – a to jsem já“) a přesvědčení o správnosti cesty, kterou pro rodinu vybral, mu jistě mezi diváky filmu zajistí enormní počet haterů.
Místo mnohosti podnětů a příležitostí, kterou by znamenal život ve městě, se otec rodiny rozhodl postavit nejvýš hodnotu společně sdíleného času a vším svým konáním ji ochraňovat. Volbou nepracovat se tak ocitl v roli disidenta dnešního systému, který své disidentví vštěpuje i dětem.
Správnost jeho konání jde nejsnáz zpochybnit zjišťováním duševní pohody a možností vývoje u dětí, na které se Tomanová ve filmu pečlivě soustředí. Fakt, že otec svým dětem nedává možnost volby, bude nejspíš nejsilnějším argumentem těch, kteří s jeho pojetím role profesionálního otce souhlasit nebudou. Dokument ale diváka neuklidňuje tím, že by vybízel k odmávnutí Petrova a Simonina způsobu života. Tomanové zobrazení jejich rodiny může vzbuzovat i otázku, jakou možnost volby jsme vlastně měli my.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
