Duchovní zážitek jako hlavní hodnota v díle Henryka Gajewského

V roce 1972 v jednom ze svých prvních teoretických textů Henryk Gajewski napsal, že „nejvyšší hodnotou díla je duchovní zážitek, proto také není podstatou tvoření výtvor, nýbrž sám proces tvoření“. Samotné dílo jako produkt umělecké činnosti je pro tohoto umělce druhořadé a častěji plní spíš roli záznamu, který odkazuje k provedené akci. Pro tyto účely používá Gajewski většinou video nebo film, které buď přímo zaznamenávají konkrétní událost, nebo tvoří specifický formát, v němž je problematizován i samotný jeho vznik. Mimoto ale Gajewski stojí například i za dokumentem o začátcích punku v Polsku, který se v GAMU promítal v rámci vernisáže.

V GAMU jsou k vidění záznamy některých Gajewského participativních akcí i zvláštně podmanivý film Identity z roku 1985. Z celku instalace lehce vystupuje video, na němž je zachycen sám autor, který se pokouší navázat zvláštní vztah s divákem prostřednictvím sdílení něčeho tak základního a nevědomého, jako je potřeba mrkat. V rámci celé výstavy sice působí toto video spíše jako drobná hříčka, poměrně přesně ale ilustruje Gajewského přístup k umění jako události umožňující určitý druh mezilidské komunikace. Ruku v ruce s tímto přesvědčením jde také Gajewského obliba v mail artu, tedy umění, v němž hrál hlavní roli poštovní systém a rozvětvené sítě umělců, kteří skrze něj komunikovali a vytvářeli kolektivní umělecké projekty.

Pozvánka na výstavu Henryka Gajewského v GAMU |foto: oficiální stránky AMU

Principy mail artu pak použil umělec například při tvorbě knihy Eliza Gajewski z roku 1975, jejíž dokumentaci můžete v GAMU vidět na jednom z videí. Jednalo se o zvláštní formu sdíleného fotoalba Gajewského dcery vydaného v nákladu 1000 kusů. Kniha měla na stránkách prázdné rámečky na fotografie, které byly předem opatřeny poměrně konkrétními popisky situací z Elizina života. Každý rok od Elizina narození až do její plnoletosti měl být ve výsledku zastoupen jednou fotografií, kterou umělec pravidelně zasílal vlastníkům alba poštou. Projekt je fascinující nejen jistým předpisem budoucnosti zhmotněným v oněch popsaných situacích, v nichž má umělec každý rok dítě zachytit, ale z dnešního pohledu se jedná i o dost zajímavou paralelu ke sdílení fotografií z intimního života, které se stalo součástí naší každodennosti.

Hlavním problémem výstavy jsou tentokrát problematické dispozice galerie samotné, i když je patrné, že se s nimi tvůrci pokoušeli co nejdůstojněji vyrovnat. S nevzhlednými plochými televizemi, ne zcela vhodnými pro galerijní prezentaci, zřejmě nemohli nic moc udělat, protože patří k arzenálu galerie, se kterým se bohužel musí pracovat.

Z výstavy Henryka Gajewského v GAMU |foto: Lucia Kluklišová

Měli si ale pohlídat čistotu instalace alespoň v těch maličkostech, které ovlivnit mohli. V tomto případě jsou to především lajdácky roztahané kabely a v našich podmínkách už takřka klasické potíže s přehráváním videa z projektoru, které musí návštěvníkovi spustit kustod na požádání. Je také škoda, že se některé exponáty na výstavu nepodařilo kvalitně zdigitalizovat, a tak místo specifické vizuality 16mm filmu, na který byly původně pořizovány, vypadají jako záznamy z mnohokrát přehrané videokazety. Navzdory těmto formálním problémům je ale výstava dobrou příležitostí seznámit se s tvorbou u nás nepříliš známého umělce, kterého rozhodně doporučujeme vaší pozornosti.

Výstavu můžete v Galerii AMU navštívit do 25. ledna 2015.