Dunkerk chce diváka pohltit bitevní vřavou a poučit o tom, co ve válce znamená čas

26. červenec 2017

Zahraniční recenze nastavily u filmu Dunkerk taková očekávání, že je snad ani nebylo možné naplnit. Dočítali jsme se, že je to zatím nejlepší film režiséra Christophera Nolana, naprosto originální pohled na druhou světovou válku a jasný kandidát na pořádnou oscarovou sklizeň. Kritici, kteří film viděli před oficiální premiérou, nás zkrátka připravovali na něco monumentálního. A něco monumentálního jsme také opravdu dostali.

Dunkerk je nejlepším filmem Christophera Nolana hlavně v očích těch, kteří nemají rádi jeho starší filmy. Nolan si udělal renomé jako tvůrce filmů s promyšleným komplikovaným vyprávěním a několika dějovými rovinami, které se příležitostně protínají. Dunkerk je naproti tomu film, který se silně soustředí na přítomnost. Pokouší se přinést divákům pohlcující, intenzivní a dramatický filmový zážitek. Soudě podle řady ohlasů nadšených diváků se mu to víceméně daří.

Film o evakuaci britských vojáků z francouzského pobřeží v roce 1940 střídá klaustrofobické a agorafobické výjevy. V roce 1940 uvízla část britských jednotek na severu Francie odříznutá Němci od hlavní posádky na jihu. Cílem operace je evakuovat tyto jednotky zpátky do Británie. Z širé vodní hladiny, nebe nebo písečné pláže přivádí film své hrdiny do těsných prostor uvnitř různých plavidel či letadel. Působivé obrazy dramatických válečných situací ale drží pohromadě především díky výrazné zvukové stopě, kde se burácivá hudba Hanze Zimmera prolíná s nejrůznějšími, často ohlušujícími zvukovými efekty. Kritici většinou píší, že film předvádí skvělé vyprávění pomocí obrazů, ale mnohem působivější je způsob, jakým vypráví pomocí zvuků. Právě zvuk diktuje tempo obrazům, nastavuje tenzi i uvolnění.

Nolan tentokrát vypráví velmi úsporným způsobem. O většině postav se dozvídáme jen málo a mají ve filmu dvojí účel. Jednak slouží jako generátory patriotických hlášek a za druhé jako průvodci po komplikované vojenské operaci sabotované německými útoky. Nepřítel nemá ve filmu žádnou konkrétní tvář, vystupuje tu jenom v podobě ničivých strojů. Britové sice tváře mají, ale do velké míry jsou to také jen křehká, vyděšená lidská těla vydaná na pospas zmechanizované destrukci.

Z filmu Dunkerk

Jde o poměrně nezvyklé spojení dynamického soundtracku a nesentimentálního anonymního pohledu na válečnou mašinérii. Může působit pomalu jako velkolepý hudební film, kde si užíváme orgie destrukce s patřičně dramatickým zvukovým podkresem. Nolan ale extrémně dbal na historickou věrnost, takže film nepochybně uspokojí i milovníky historie a válečných rekonstrukcí – jako si pochvalovali seriál Bratrstvo neohrožených.

Nolan si vybral hodně neobvyklou epizodu dějin druhé světové války. Není to příběh o vítězství, ale o útěku. To, co nám Nolan ukazuje, je vlastně vrcholně beznadějný moment – zbídačení vojáci se snaží uprchnout ze země, kterou se jim nepodařilo ubránit. A příliš se jim nevede dokonce ani samotný útěk. Vojín Tommy, který slouží jako průvodce po situaci na pobřeží, a spolu s ním desítky dalších vojáků se zoufale snaží opustit nebezpečné pobřeží, ale místo toho se na něj znovu a znovu vrací. To dává celému prostoru Dunkerku až přízračnou atmosféru prokletého místa, nebo dokonce zásvětí, které je plné nejrůznějších smrtících pastí a ze kterého jediná cesta ven je smrt.

Dunkerk sice není takový vypravěčský rébus jako třeba jeho předchozí Interstellar, ale také pracuje s prolínáním různých časových rovin. Paralelně sledujeme tři různé linie, které se nakonec protnou, ale jedna z nich sleduje týdenní časový úsek, druhá den a třetí pouhou hodinu. Válečné drama tak má podobnou, zvláštně nelidskou nolanovskou perspektivu. Čas v jeho filmech už od Mementa po Počátek vystupuje jako aktivní síla, která je mocnější než hrdinové a které se postavy musejí přizpůsobovat. Buď ji využít, jako cestovatelé do snů v Počátku, nebo se stát její obětí, jako zapomnětlivý hrdina Mementa. Rozdělení děje do tří různě plynoucích časů v Dunkerku nemá žádný vliv na chování postav. V Dunkerku jde jen o perspektivu, kterou dění nahlížíme. Nolan ukazuje, že událost, jako je evakuace v Dunkerku, je příliš složitá. Nemůžeme ji sledovat jen z jedné perspektivy, ale potřebujeme tři rozdílné, různě seřízené časy tří různých postav.

Z filmu Dunkerk

Dunkerk není Nolanův nejlepší film, ale dost možná je jeho nejodvážnější. Nikdy dřív se totiž nesnažil být zároveň tak zážitkový, ale zároveň odtažitý a nadosobní. To z Dunkerku dělá dost nepředvídatelný divácký zážitek. Hodně totiž záleží, čím se z tohohle kontrastního mixu necháte strhnout nebo naopak odradit. Jako bojová podívaná a neobvyklý pohled na válku ale každopádně zaujme, když už ne přímo pohltí.

Hodnocení: 85 %

Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...

Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka

hurvinek.jpg

3 x Hurvínkovy příhody

Koupit

„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka