Filmy Sama Ashleyho z jeho cesty za šamany čekaly na vyvolání třicet let

Sam Ashley často pracuje se zvukem a hudbou, na právě probíhající výstavě ale máme pro tentokrát možnost vidět snímky, které jsou výsledkem jeho experimentu se spiritistickou fotografií. Ta se jako svébytná větev oboru rozvíjela zvláště ve 2. polovině 19. století, kdy zcela zásadně těžila z dobového apriorního vnímání fotografie jako technického, a tedy důvěryhodného média.

Do Prahy přivezl Sam Ashley soubor, který se pojí s jeho cestou do Jižní Ameriky, kterou podnikl v roce 1984. V povodích Amazonky a Orinoka strávil rok cestováním a zkoumáním léčebných praktik šamanů a za tu dobu nafotil 27 barevných diapozitivních filmů. Po návratu do Spojených států se ale rozhodl, že filmy nechá ležet ladem a vyvolá je až za dalších 30 let. Zajímaly ho změny, ke kterým na filmovém materiálu dojde, proto je nevystavoval žádné speciální ochraně.

Ashley ve svém projektu reaguje na problematickou povahu spiritistické fotografie, která v sobě měla od počátku své existence rozpor. V prvé řadě se totiž snažila prostřednictvím technického média dokazovat nadpřirozené jevy. Přímo v jejich jádru je ale právě jejich neslučitelnost se světem pevně svázaným fyzikálními zákony. Vnášet do této oblasti vědecky přesný systém důkazů a jejich ověřování se pak zcela míjí účinkem. Ashley proto navrhuje úkol spiritistické fotografie od základu přehodnotit. Namísto dokazování by podle něj měla vytvářet příležitosti, které umožní projevy nadpřirozena, aniž by se předem jasně stanovovalo, co a jak se má zjevovat. Právě o vytvoření takové situace se pokusil, když se rozhodl počkat třicet let na vyvolání filmů ze své cesty.

Zdá se tedy, že v samotném centru Ashleyho zájmu nestojí ony projevy a vlastně ani vyvolané fotografie. Mnohem spíše je tím hlavním na celém projektu sama možnost. Jde především o gesto jejího připuštění, legitimizované odříkáním umělce, který se vzdal nezanedbatelného množství vlastního tvůrčího materiálu v době, kdy byl aktuální.

Sam Ashley, Z podstaty / Of the Essence, 1984–2014|foto: Festival Fotograf

Potud dost zajímavý projekt, šikovně v textu pracující mimo jiné také s nejasnou hranicí mezi závažností a nadsázkou, která podporuje dojem, že autor přichystal pro diváka hru, na kterou může a nemusí přistoupit. Zásadním a bohužel naprosto nepřekonatelným problémem Ashleyho pražské výstavy je ovšem neschopnost dostat myšlenku skrze formát instalace k divákovi. Výstava sama o sobě nefunguje a nijak nepracuje s širokými možnostmi, které jí pozadí celého projektu dává.

Jediné místo, ve kterém se tlumočí obsah, je doprovodný text, který ale není součástí samotné instalace. Z pohledu projektu nedává smysl počet snímků, jejich velikost, umístění do prostoru ani rozsah, v jakém je tu oněch 27 filmů reprezentováno. Nic z použitých prostředků, vybraných z široké škály možností, které nabízí médium výstavy, zde nepodporuje koncept, který stojí za jejím vznikem. Existuje jistě mnoho způsobů, jak vyprávět Ashleyho pojetí spiritistické fotografie, ať už by stály na rituální povaze fotografického obrazu, nebo naopak zdůrazňovaly jeho banalitu a každodennost.
V Galerii SPZ se ale bohužel nevypravuje vůbec nic, jen je tam na stěny nalepeno pár fotek.

Výstava trvá do 24. října.