Girls postavily na hlavu základ seriálů o přátelství. Jejich bylo tak špatné, že muselo skončit
Po šesti sezonách skončil seriál, který od začátku šokoval realistickým zobrazováním sexu – směšného, trapného i ponižujícího – a nahotou herečky a autorky seriálu Leny Dunham, jejíž neobvykle tvarované tělo působilo mezi běžnými obrazy žen v médiích jako subverzivní vtip. Nahatá Dunham (i oblečená, při svých výstupech v médiích) byla pro část publika jen jedním z mnoha důvodů, proč Girls nesnášet. Čtyři kamarádky se už od začátku chovaly tak, že by se s nimi chtěl znát málokdo. Přesně to však udělalo seriál pro další vývoj televizní scenáristiky takřka revolučním.
Girls jsou dnes pro specifický a oblíbený žánr vztahovek o velkoměstských mladých tím, čím jsou pro scenáristy sitcomů Simpsonovi. Základem, na kterém své příběhy staví, inspirují se jím nebo se proti němu vymezují. Když před pěti lety začala první sezona, okamžitě se začaly množit reakce na to, že všechny čtyři dívčí postavy definovaly téměř výhradně jejich charakterové vady. Místo obvyklých diváckých konverzací na téma „kterou postavu máš nejraději“ se rozhovory soustředily kolem otázky „která z těch čtyř je nejhorší?“.
Tragédky a zmatené kámošky
Hannah, Marnie, Jessa i Shoshanna byly strašné záměrně. Diváci tak mohli projednou místo identifikace s oblíbenou postavou nacházet na figurách vlastnosti, které u sebe a svých známých nesnášejí. Osvěžující příklon k realismu (skuteční lidé mívají kamarádky, které víc připomínají jednotlivé Girls než jednorozměrné postavy z Friends nebo How I Met Your Mother) vnesl do televizních vztahovek nový druh terapeutického, až výchovného rozměru, který je v trochu jiné podobě tolik vlastní americkým rodinným nebo středoškolským seriálům. Zatímco po revoluci rozesmávala české publikum scénami laskavého poučení každá epizoda Kroku za krokem, Plného domu nebo Beverley Hills, tvůrci Girls nechávali své postavy v důsledcích mnohokrát opakovaných chyb zlomyslně ráchat. Zdálo se, že tyhle holky se nepoučí nikdy. A jejich nepoučitelnost je zároveň autorským postojem tvůrčího týmu. Některé z postav jsou v závěru seriálu dokonce bezradnější než na začátku, Hannah Horvath se ale nakonec musela změnit.
Brzy po začátku Girls se začaly nesympatické a charakterově vadné postavy objevovat i v dalších podobných seriálech (Search Party, Master of None, Transparent). Dokonce ani v českém Semestru se nevyskytuje jednorozměrný sympaťák nebo mile zmatená kámoška, kterou si člověk zamiluje. Jeho tvůrci řadí Girls mezi hlavní inspirace.
Krize mladého věku
„Proč by se vůbec spolu chtěly přátelit?“ zazněla už během druhé sezony v kritických textech otázka, kterou si kladla asi většina diváků. Po mnoha hádkách, zradách a vzájemném obviňování z toho, kdo je horší kamarádka, se zdálo, že tyhle čtyři by se ve skutečnosti dávno přestaly stýkat. (O podivnosti požadavků na stoprocentní realismus Girls více v The New Yorker Jia Tolentino.) Až v samotném závěru se definitivně potvrdilo, že Girls skutečně není seriál, ve kterém by postavy mohly spoléhat na to, že jejich skupinka kamarádů tu přes všechno špatné „vždycky bude pro ně“.
Více než o přátelství seriál vypovídá o formování čtyř individualit v chaotickém období po vysoké škole, kdy se od člověka čeká, že definitivně začne hrát roli dospělého a stane se „někým“. Každá ze čtveřice holek se kromě svých kamarádek potýká především sama se sebou a svými představami o tom, kým by měla být – některé z nich jsou až vyšinutě přesně zformulované. „Mělo by to vypadat umělecky, jako když se zkombinuje styl Ralpha Laurena a Joni Mitchell,“ vysvětluje Marnie vizážistce styl líčení, který by si přála na svatbě. „Odkazuje to zároveň na moje kulturní dědictví bělošské křesťanské ženy.“
POKRAČOVÁNÍ TEXTU MŮŽE OBSAHOVAT SPOILERY
Ikonický kroužek ženského přátelství ze Sexu ve městě, o kterém se v souvislosti s Girls píše nejčastěji, přetrval podle tvůrčího týmu Girls jednoduše proto, že Carrie a ostatní bohyně konzumu byly starší. „Identitu měly dávno vyřešenou a kamarádkami se nestaly proto, že se kdysi ve dvaceti náhodou potkaly ve škole a na základě náhodného počítačového výběru se ocitly ve stejné místnosti,“ vysvětluje Jenni Konner. Seriál o příšerném přátelství čtyř příšerných holek tak Lena Dunham, Jenni Konner a Judd Apatow (hlavní scenáristé i výkonní producenti) závěrem dovedli k jedinému logickému konci – kruh kamarádek je prohlášen za zničený. Kam ve svých životech čtveřice dospěla a jestli se některé z nich ještě vídají, uvidíme možná až po letech. A možná taky ne.
Supergirl i Sedmilhářky
Emily Nussbaum (držitelka Pulitzerovy ceny za televizní kritiku) mluví o Girls jako o seriálu s maličkým publikem, ale obrovským vlivem. Girls nikdy nemohly přitáhnout stejně početné publikum jako Hra o trůny nebo Walking Dead, vzniklo o nich však až neuvěřitelné množství textů. Dunham se opakovaně podařilo prokazovat, že nejsilnější stránkou jejích scénářů je schopnost vyvolávat silně polarizované debaty. Zpočátku byly Girls seriálem, který budí nadšení, nebo odpor, během poslední sezony se však média až na výjimky sladila v názoru, že na televizních obrazovkách právě končí jeden velký autorský úspěch. Interpretací jednotlivých epizod však na internetu stále najdete absurdní množství.
Úkol, který Dunham dala na začátku sama sobě, byl jasný – dostat na televizní obrazovku komplexní ženské postavy. Vysvobodit je z věčných stereotypů a druhořadého postavení. To, že je dnes obsazování žen do hlavních rolí trendem, není jen zásluha Dunham. Je však bezpochyby jednou z těch, které jej odstartovaly, usnadnily práci dalším autorkám a upozornily zábavní byznys na to, že ignoruje-li ženské postavy, ignoruje obrovskou oblast potenciálně zajímavých, nových a masově sledovaných příběhů. Dnes se v amerických filmech i televizi objevují nejenom dominantní, kladné hrdinky, ale i antihrdinky, vtipné ženské postavy nebo flákačky. Nedávno skončil seriál HBO Sedmilhářky s téměř výhradně ženským obsazením, do kin se mezi jinými chystá film v hlavní roli s Anne Hathaway, která v něm podle publicistů amerického Vulture hraje „krásně usoplenou, sobeckou tragédku“.
Kromě feminismu dokázala Dunham vtipně tematizovat kritiku velkoměstské generace Y, inovovat žánr seriálu o přátelství a dospívání a vytvořit realističtější obraz života ve dnešním New Yorku. Ačkoliv ani její postavy by si za své platy nemohly dovolit nájem v Brooklynu, seriál se netváří, že žijí ve světě, kde na penězích nezáleží a všichni jsou jako zázrakem zajištění. V pozdějších sezonách se mluví o gentrifikaci a jedna z postav se dokonce rozhodne kandidovat do místního zastupitelstva. Ve finálním rozhodnutí Hannah odstěhovat se hraje roli i to, že nová práce za městem jí zajistí zdravotní pojištění.
Záporák New York
Girls jsou kolektivní dílo velkého týmu talentovaných scenáristů, režisérů, herců a dalších tvůrců, jak Dunham v rozhovorech opakovaně zdůrazňuje. Vyústění jedné z nejlepších epizod poslední sezony, ve které se k sobě Hannah a dřívější přítel Adam na jeden den vrátí, se točilo podle nápadu zkušeného Judda Apatowa. Autorkou nejlepších epizod je však Lena Dunham, z jejíhož rukopisu pro seriál vyplývají nejpodstatnější rysy. Její autorskou vyspělost a originalitu nejvíc dokazují díly, ve kterých postavy opouštějí svoje každodenní prostředí.
Mimo New York se poprvé dostáváme, když Hannah odjíždí na návštěvu za rodiči do Michiganu. „Proč se všichni prostě nepřestěhují sem a nezačneme revoluci?“ říká do telefonu poté, co si uvědomí, jak levně žijí na americkém středozápadě její spolužáci, kteří po vysoké neodešli. „Je to, jako bychom byli otroky města, které nás vlastně ani nechce.“ Obraz klidného Michiganu a života dvacátníků na malém městě s Hanniným newyorským prostředím výmluvně kontrastuje. V závěru epizody se velkoměstská každodennost připomíná, když Adam pro Hannah do telefonu popisuje ulici, kterou vidí doma za oknem. „Tamhle je paní, co je závislá na cracku, tu znám! Párkrát jsem s ní mluvil, jednou to bylo asi na půlhodiny… chtěla kešu… a myslela si, že ho mám…., když zjistila, že ne, tak mně šahala na zadek... byla to sranda.“
Ve třetí sezoně vyčnívá epizoda, ve které kamarádky odjíždějí na víkend k moři, aby se vzájemně omezovaly svými představami o tom, jak má takový víkend vypadat. Pro většinu diváků patří k absolutním vrcholům epizoda věnovaná Marnie, která po několika letech narazí na svého někdejšího přítele Charlieho. Místo dřívějšího zakladatele start-upu však na ulici náhodně potkává o dvacet kilo těžšího, závislého dealera. Epizoda Panic in the Park asi nejvíc ze všech svádí k přání, aby Lena Dunham příště napsala scénář k filmu.
American Bitch
Nejpozoruhodnější jsou však z autorského hlediska dvě epizody, které stojí mimo hlavní dějovou linku a ze stálého obsazení v nich vystupuje pouze postava Leny Dunham. První z nich (One Man’s Thrash) přišla nečekaně ve druhé sezoně, kdy Hannah náhodně navštíví dům neznámého muže ze sousedství, aby s ním strávila celý den a jako obvykle rozčílila publikum svojí nahotou (tentokrát hraje nahá ping-pong) a téměř chybějícím příběhem. Místo něj může divák sledovat přehlídku symbolů odlišností mezi společenským statusem Hannah a sofistikovaného lékaře a pozorovat osamělost a prázdnotu života bohatého bílého muže z New Yorku, který je v porovnání s ní o tolik dál. Epizoda vyprovokovala nepříjemnou debatu o tom, zda by žena proporcí Dunham mohla někdy zaujmout muže, jako je herec Patrick Wilson. Mnoho mediálních ohlasů však na tuto otázku odpovědělo srovnáním se seriálem Louise C. K., který se svým břichem a vizáží něčího strejdy pravidelně získává hezké ženy, podobně jako mnoho podobných mužských postav, kterým se nic nevyčítá.
Mezi díly poslední sezony se pak tvůrci rozhodli vsunout skutečný masterpiece Leny Dunham, epizodu American Bitch, ve které se jí podařilo shrnout debaty o vině vlivných známých mužů podezřelých ze sexuálního obtěžování – v USA se podobná kauza v poslední době týkala například držitele Oscara Caseyho Afflecka. Dvacetiminutovka strávená na návštěvě u obdivovaného fiktivního spisovatele si drží obdivuhodnou míru ambivalence a možných výkladů. V závěru dcerka podezřelého spisovatele přehrává milovanému tátovi na flétnu Rihannino Desperado o muži s prázdným srdcem a Hannah vychází z domu mnohem zmatenější než na začátku.
Hlas své generace
„Nechci vás polekat, ale myslím, že bych mohla být hlasem své generace,“ říká Hannah Horvath v první epizodě svým rodičům těsně předtím, než omámená opiovým čajem v půlce věty omdlí. Její příběh končí o šest sezon později překvapivě konzervativně. Místo hlasu generace se stane matkou. Můžeme to brát jako autorskou nekonzistentnost nebo důkaz, že tahle hrdinka se nikdy nebude chovat tak, jak předpokládáme. Anebo jako závěrečnou poctu všem ženám v publiku. Právě mateřství se týká jich všech. Leně Dunham se na každý pád podařilo vytvořit příběh o ženském dospívání, ke kterému se bude odkazovat ještě dlouho.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
