Grafický román Sochař je rafinovaná meditace o lásce a umění

Tučný, pětisetstránkový grafický román Sochař se od počátku tváří jako platforma, pomocí které uznávaný komiksový teoretik převede svoje znalosti do praxe. Rozsáhlý příběh „o dětském přání, smlouvě se Smrtí, ceně umění, hodnotě života a zoufalé lásce“ skutečně minimálně v první čtvrtině připomíná formální cvičení. Ve své přelomové knize Jak rozumět komiksu, ve které McCloud na počátku 90. let komiksovým jazykem definoval mnohé zásadní žánrové postupy a mechanismy, například často mluví o nestandardních přechodech mezi jednotlivými panely, které jsou blízké spíš japonskému než západnímu komiksu – a ve svém autorském díle je teď používá hned na prvních několika stranách. Panoramatické záběry New Yorku, kam McCloud příběh o ambiciózním mladém sochaři umístil, se tak naprosto plynule střídají s detailními záběry na banální předměty denní potřeby.

Pozorujeme i celou řadu jiných triků, které McCloud tak trochu vystavuje na odiv – k těm originálnějším patří poloprůhledné bubliny, které vyjadřují hlasitost mluveného slova, nebo části vět skryté za okraj bublin. Ty mají symbolizovat opilost hlavního hrdiny a jeho neschopnost dešifrovat promluvy svých přátel. Podobně osvěžující jsou i retrospektivní panely, které se s přítomností prolínají bez jakéhokoliv varování. V příběhu sochaře, který na způsob bluesové mytologie uzavře smlouvu se Smrtí a po omezený čas tak získá schopnost stvořit pouhým dotykem ruky jakoukoliv sochu, zkrátka McCloud využívá všechny svoje formální znalosti a destiluje z nich svěží a rytmicky hodně svižné dílo.

Sochař – Scott McLoud|foto: Barbora Linková

Navzdory všem zmíněným formálním eskapádám je ale Sochař ve výsledku komiks v podstatě konzervativní. McCloud předhazuje introvertního a nejistého hlavního hrdinu Davida Smithe do chřtánu snobských umělců a kurátorů a umetá si tak prostor k otázkám o nezpochybnitelných a univerzálních hodnotách uměleckého díla, které nejsou poplatné žádné módě. V odpovědích, které skrývá do poměrně jednoduchého příběhu, si pak sám odpovídá: dílo, které vznikne z vnitřní touhy po sebevyjádření a z vášně, kterou napájí láska, vždycky přetrvá.

Láska, a ne umění, je totiž v Sochařovi klíčovým tématem. Vlastním uměním posedlý David Smith na nabídku Smrti, která spočívá ve zkrácení života na dvě stě dní a zároveň darování zmíněné schopnosti vytvořit cokoliv, nejprve bez jakéhokoliv uvažování kývne. Jakmile se mu ale do cesty připlete bipolární poruchou trpící herečka Meg, která se nejvíc ze všeho děsí samoty a hereckých konkurzů, začne David svůj hodnotový žebříček přehodnocovat.

Než se čtyřhra mezi Davidem, Meg, Smrtí a uměním rozlouskne, dojde samozřejmě k celé řadě příběhových veletočů, které se často pohybují na hraně příliš doslovné metafory. Největší přednost Scotta McClouda ale nespočívá ve schopnosti napsat dokonale funkční příběh, ale v tom, jak autentickou a uvěřitelnou atmosféru dokáže vyvolat pomocí dvou nebo tří panelů a správně zvoleného odstínu modré, která proplouvá celým příběhem. Díky tomu má Sochař šanci stát se podobně nadčasovým dílem jako kultovní Pod dekou Craiga Thompsona – a to včetně všudypřítomného oparu lehkého kýče, který je od kultovních a fanoušky vroucně milovaných děl často neoddělitelný.

Scott McCloud – Sochař (Jota, 2016)

Sochař – Scott McLoud|foto: Barbora Linková