Handmaid’s Tale není metafora pro dnešek, ale univerzální příběh o ženské vzpouře. Přes slabé epizody patří k seriálům roku

21. červen 2017

Přestože působivost seriálu po několika skvělých epizodách rozmělnily slabé momenty, červené hábity a bílé čepce „služebnic“ už stihly vstoupit v povědomí jako symbol ženského útlaku. Nejpozoruhodnějším rozhodnutím autorského týmu bylo vyprávět skrze kameru namířenou do tváře Elizabeth Moss.

Dvě drobné, spoutané ženy s rouškami přes tvář, odsouzené za milostný vztah („zradu genderu“), zavírají těžkooděnci v dodávce, která je okamžitě odváží z několik minut trvajícího soudního procesu. Stejně jako obě odsouzené víme kam. Přesto šokuje, když se dveře dodávky po chvíli rychlé jízdy a vyděšeného pláče otevřou přímo na popravišti. Tvůrčímu týmu Handmaid’s Tale (Příběh služebnice) se některé sekvence podařilo natočit s intenzitou evokující živé sny. Krutá pasáž ve třetí epizodě připomíná jedno z nejlepších filmových sci-fi 21. století – Potomky lidí. Společný mají i motiv neplodnosti, kvůli které se USA proměnily v zemi zvanou Gilead. Tradiční hodnoty se tu brání vyvražďováním těch, kdo „nejsou hodni“.

Neztratit identitu

„Budete rodit děti vůdcům této země místo jejich neplodných žen,“ oznamuje v první epizodě novým služebnicím Teta Lydie, postarší bigotní žena, připravená dívky za odměnu dojatě objímat a za trest vypíchávat oči. „Možná vás to teď zneklidňuje, ale člověka zneklidní jen to, na co není zvyklý. Brzy pro vás tohle všechno bude normální.“

Služebnicí, která vypráví svůj příběh, je Offred, pojmenovaná jako všechny dívky podle křestního jména pána domu. Pro Elizabeth Moss je po copywriterce Peggy z Mad Men a policistce Robyn z Top of the Lake služebnice třetí velkou seriálovou rolí. Tentokrát je i spoluproducentkou seriálu, herecky je Handmaid’s Tale takřka její one woman show. Offred je ústředním bodem vyprávění a centrem stylizované podívané, kamera je téměř celý seriál v těsné blízkosti jejího obličeje. To, oč tu jde především, nejsou ambice předpovídat dobu nebo předkládat analýzu totalitních režimů, seriál „pouze“ vypráví příběh perspektivou ženy, která v něm musí žít. Nejzajímavější jsou prostředky, které si k tomu vybírá.

POKRAČOVÁNÍ OBSAHUJE SPOILERY

Ze seriálu Handmaid's Tale

Offred, Ofglen, Moira i Serena

Offred vypráví o svých pocitech ze vzpomínek na život před Gilead, z nové identity, vztahů s utlačovateli i potenciálními spiklenci. Svoji úlohu sehrává její gender, sexualita, potřeba lásky, odvaha i sebeuvědomění. Ji i ostatní postavy definuje to, jak se vyrovnávají s nesvobodou. Emily/Ofglen bojuje, Moira se nuceně stává prostitutkou. Paní domu Serena v Gilead také trpí, ačkoliv pomáhala psát její zákony. Řidič Nick, kluk z chudé rodiny, je s vůdci proto, že mu dali práci. Seriál akcentuje momenty, ve kterých ponížené postavení ničí vůli a iniciativu, ukazuje, jak těžké nebo naopak nevyhnutelné je nalézt vůli nezvyknout si na útlak, nepřijmout ho jako normální a neztratit identitu. V porovnání s bezvýchodným románem Margaret Atwood, který posloužil jako předloha, si pravidelně dovoluje výraznější momenty eskapismu i naděje a odhodlání – potřebuje je už proto, že poběží minimálně dvě sezony.

Z generických flashbacků se dozvídáme, že Offred se dřív jmenovala June a žila spolu s manželem a dcerou ve velkém městě šťastný život příslušnice generace Y. Ke konci se účastnila demonstrací za práva žen, nápadně připomínající Women’s March, zorganizovaný letos po zvolení Donalda Trumpa prezidentem. Jednoho dne jí všechny peníze z účtu přesměrují na konto manžela a stejně jako všechny ostatní ženy ji vyhodí z práce. „Jako bych tehdy spala. Všichni jsme spali, neprobudili jsme se, když vraždili kongresmany, ani když zrušili ústavu. Až teď jsem vzhůru.“ Teď chodí v červeném hábitu a bílém čepci denně nakupovat do blízkého supermarketu. Kromě toho a pravidelné soulože s pánem domu za přítomnosti jeho manželky nemá povoleno nic než samotu. „Nechci pomeranče,“ přemýšlí nad hromadou ovoce v obchodě. „Chci křičet. Chci popadnout nejbližší samopal a...“ Jako vždycky tok jejích myšlenek přeruší nutnost vykonávat přesně určenou rutinu.

Čepce s křídly

Handmaid’s Tale vypráví skrze tvář Elizabeth Moss, stylizované obrazy často postavené na kontrastu proudů světla a temnoty, slow motion záběry i ironicky vyznívající doprovodné písničky. „A jé, růže,“ pomyslí si Offred v momentě, kdy před ni pokládají vázu s bílým květem. „Normálně by to byla jenom růže, ale tady v Gilead to stoprocentně něco znamená.“ Stejně funguje i vizualita seriálu, kostýmy jsou prací Ane Crabtree, která navrhovala i pro loňský Westworld, i tentokrát jsou důležitou součástí vyprávění. „Prohlížela jsem si všechny možné obleky, které se kdy v různých opresivních režimech nosily. Zajímaly mě především teokracie, ale prohlížela jsem si i severokorejské uniformy,“ vypráví Ane Crabtree v tomto nedávno pořízeném podcastu. „Když jsem navrhovala kostýmy pro Handmaid’s Tale, nechala jsem si v podstatě zaplavit mozek všemi těmito obrazy.“ Jí navržené čepce služebnic odřezávají jejich periferní vidění, zabraňují přehlédnout okolí, izolují je od ostatních a dávají najevo výjimečnost, cudnost, ženskost plodných žen i jejich podřízené postavení. Od začátku vysílání seriálu už podobné kostýmy použily aktivistky na několika místech v USA, například v Ohiu, kde protestovaly proti republikánskému protipotratovému zákonu.

Ze seriálu Handmaid's Tale

Návštěva Jezebel

Příběh služebnice patří v jednotlivostech k nejpozoruhodnějším seriálům poslední doby – více než pro jiné seriály pro něj platí, že „má své momenty“. První tři epizody i poslední dvě se zdají koherentnější, lépe promyšlené a působivější než zbytek. Ve snaze o komplexní vykreslení Gilead seriál tu a tam přepíná z vyprávění Offred na perspektivu ostatních postav, prospívá to však pouze tehdy, když se věnuje příběhu Emily/Ofglen, v jejíž roli se Alexis Bledel úspěšně zbavuje nálepky Rory z Gilmore Girls. Nekompromisní Emily je na rozdíl od postavy v románu Margaret Atwood lesba, její linka je naléhavější a vývoj příběhu brutálnější a nevyhnutelný. Třetí epizoda, ve které ji vidíme z dodávky přihlížet popravě své milenky, patří k těm nejlepším. Lehce předvídatelný se naopak může zdát díl o vztahu velitele a paní domu: oba pomáhali režim budovat, aby pak aktivistka Serena zaujala podřízené postavení manželky vůdce.

Nejzbytečněji působí vhledy do příběhů mužských hrdinů. Survival epizoda, jejíž hlavní postavou je manžel June, Luke, příběh nijak neprohlubuje. I Nickova linka je generickým připomenutím, že ti, kteří mají nejméně privilegií, často snadno podléhají vidině lepšího života. Matoucím dojmem vyznívá i romance mezi ním a Offred, příliš tlumený herecký projev Maxe Minghelly zeslabuje zdání vzájemných citů. Pokud se soustředíme na Minghellu, nejslabšího z celého obsazení, vychází i epizoda z luxusního nevěstince, kterou rámuje Nickův příběh, hůř než zbytek. Podrobně ji v dialogu rekapitulují recenzentky Constance Grady a Caroline Famke na webu Vox.

„V románu není nevěstinec Jezebel ani trochu krásný nebo vzrušující. Působí levně. Šaty prostitutek jsou otrhané, make-up je starý, okoralý a stírá se. V seriálu je však podnik luxusní, šaty jsou krásné a make-up perfektní. Je to zneklidňující, ale také vzrušující. Není mi úplně jasné proč,“ píše Constance Grady. „Jako bychom sledovali fantazii, kterou je pro muže, kteří ho navštěvují. Zařízení, kde ženy oblečené jako sexy služebnice dovolují mužům splnit si tajné touhy. Nickův úhel pohledu tak dominuje epizodě, která i bez něho ženy ukazuje jako krásné estetické předměty a zintenzivňuje ‚man gaze‘ v seriálu, který sám sebe definoval jako příběh vyprávěný z ženské perspektivy. Sledujeme chvíli velitele, jak hladí Offred, chvíli Nicka, jak je v pozadí pozoruje, a výsledek je, že seriál v tu chvíli víc zajímá Nickova žárlivost než pocity Offred a to, jak ona sama vnímá svoje tělo.“

Ze seriálu Handmaid's Tale

Apetit pro dystopie

Jeden ze zajímavých odklonů od původního románu je obsazení herců různých ras. V románu jsou Afroameričané i jiné menšiny okamžitě odvezeny do pracovních táborů. Rozhodnutí vést příběh oklikou se může zdát jako přílišné zjemnění reality Gilead, dovolilo nicméně obsadit Samiru Wiley a další herce tmavé pleti. Seriál navíc zvládá vyzařovat brutalitu nových Spojených států tisícem jiných způsobů. Atmosféra bezvýchodnosti kulminuje v předposlední epizodě, kdy se strachy poblázněné, částečně oslepené služebnici Janine nepodaří uniknout Gilead ani tím, že skočí z mostu. Pokus o sebevraždu přežije a probudí se v zemi, která jí ho nezapomene.

Přestože se seriálu dostává mnoho pozornosti kvůli vztahu amerického prezidenta k ženám a současné vlně feminismu, za rozhodnutím zpracovat román Margaret Atwood z roku 1985 stála s největší pravděpodobností právě popularita feministických témat v popkultuře a odhodlání Elizabeth Moss vyprávět další příběhy z ženské perspektivy. Gilead však není argumentem proti směřování dnešní americké společnosti, stejně jako nebyla románová Gilead odpovědí na její atmosféru v 80. letech. Její obecný popis jí dovoluje být varováním pro kteroukoliv dobu.

Atraktivnost seriálu je dána i dnešní poptávkou po dystopiích a katastrofických scénářích, vyvolanou společenskou atmosférou. I Potomci lidí, ocenění už v době vzniku (2006), byli nějaký čas po vypuknutí uprchlické krize v roce 2015 předmětem mnoha textů zpětně hodnotících dekádu starý film jako její předpověď. Hodnota Potomků lidí i Příběhu služebnice však spočívá mimo jiné v univerzálnosti obou příběhů. Pokud seriál skutečně zachycuje něco ze současného naladění, jsou to spíš dnešní úzkosti a sklony věnovat pozornost katastrofickým scénářům.

Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.