Hudba v seriálech: Když se platí miliony za pár vteřin

„Od kdy je populární hudba tak důležitá?“ ptá se Don Draper, hlavní postava seriálu Mad Men v epizodě, kdy se snaží pochopit zmíněnou psychedelickou skladbu od The Beatles. Draper svoje snažení vzdá v půlce skladby. Na rozdíl od většiny nás ostatních, kteří se dnes díváme na seriály – i pro ty totiž hudba nikdy nebyla tak důležitá jako v poslední době.

Svoji vlastní kategorii tvoří hudební seriály, které se pohybují na samotné hraně fetišizující nostalgie: The Get Down od Baze Luhrmanna a Vinyl Martina Scorseseho. Oba se vrací do zlatých ér svých žánrů, oba pracují s fikčními hudebními uskupeními, která působí ve více či méně reálném New Yorku. Vinyl se zaměřuje především na zápolení rocku a punku na přelomu 60. a 70. let, The Get Down se odehrává o deset let později a stopuje počátky hip hopu, které stylizuje do komiksu. Ani jeden ze seriálů nesklidil však příliš velký úspěch – oba byly zrušeny po prvních sezónách.

Selhání hiphopového The Get Down je o něco pozoruhodnější. První sezóna byla zveřejněna na Netflixu loni na podzim a druhá letos na jaře. Zatímco první měla díky pestrobarevné pohádkovosti a umnému napodobování dobového hip hopu určité kouzlo, ve druhé polovině jako by se tvůrci přestali snažit. V narativně obtížných pasážích si vypomáhali animovanými storyboardy a postupně přestala dávat smysl hudební složka. Jedním příkladem za všechny budiž vrcholná scéna vystoupení jedné z hrdinek seriálu, rodící se disco divy Mylene Cruz, v dekadentním newyorském klubu. V první půli seriál šikovně aktualizoval dobový sound a zůstával při tom rovnoměrně rozkročen mezi minulostí a současností. Hit, který tu zpívá Mylene Cruz, by se ale klidně mohl objevit na příštím albu Lady Gaga nebo Rihanny a nikdo by si ničeho nevšiml.

Deus ex Spotify

Naopak letošní hit HBO Sedmilhářky (Big Little Lies) je seriálem, kde do sebe vše hudebně dokonale zapadá. A ani k tomu není potřeba původní hudby. Tvůrci dokonce věnovali aktivním hudebním zásahům do děje celou jednu postavu. Šestiletá Chloe MacKenzie plní v seriálu roli jakéhosi hudebního deus ex machina. Prvňačka v Sedmilhářkách snad v každém záběru, kde se objeví, drží telefon, ze kterého pouští hudbu, nebo má alespoň sluchátka zavěšená okolo krku. Na svůj věk má nepřirozeně široký přehled v hudbě, magazín Pitchfork to shrnul v článku s titulkem „Jak to, že má prvňačka ze Sedmilhářek tak zabijácký hudební vkus?“. Svému otci dokonce suverénně radí, jakou píseň si vybrat do soutěže imitátorů Elvise Presleyho. Na jeho výtku, že píseň Pocketful of Rainbows, kterou vybrala, je tak neznámá, že ani není na seznamu nabízených skladeb, odpovídá lakonicky: „Přesně tak.“

„Populární hudba funguje jako kulturní lepidlo, ale zdá se, že mnoho do sluchátek uzavřených postav Sedmilhářek má k hudbě velmi intimní, samotářský vztah,“ píše Spencer Kornhaber pro The Atlantic. Postavy v seriálu často přímo na obrazovce písně rovnou fyzicky spouští. Byť – jak Kornhaber také upozorňuje – zatímco skladba zní, režisér Jean-Marc Vallée často odběhne k jiné postavě, kterou text skladby komentuje. Není divu, že hudba tvoří v Sedmilhářkách tak nedílnou součást děje. Vallée začínal jako DJ a na výpomoc s hudební stránkou seriálu – jak je ve světě quality TV čím dál obvyklejší – si najal profesionální hudební dohled – Susan Jacobs, která je známá hlavně svojí prací s režisérem Davidem O. Russelem (Terapie láskou, Špinavý trik). „Jean-Marc přesně ví, kdy potřebuje něco trochu provokativního a kdy něco romantického, protože vypráví příběh skrze hudbu. Jean-Marc používá hudbu stejně, jak Jackson Pollock používal barvu,“ říká Jacobs pro server Vulture.

ze seriálu Sedmilhářky|foto: HBO

Vallée a Jacobs společně namíchali kompaktní, teskný mix starší hudby zastoupené Otisem Reddingem nebo Neilem Youngem, dozadu zahleděných Alabama Shakes, ale i novějších interpretů, jako jsou Sufjan Stevens, Flaming Lips a Frank Ocean. Nezapomenutelně určují (nejen) hudební tón seriálu úvodní titulky, kterým dominuje nadpozemský most v kalifornském Monterey a skladba od Michaela Kiwanuky.

POZOR, POKRAČOVÁNÍ TEXTU MŮŽE OBSAHOVAT SPOILERY.

Když se tlačí na pilu

Ne každému hudbou posedlému seriálu se daří zapojovat oblíbené songy s takovou elegancí, jak je tomu u Sedmilhářek. Někteří tvůrci prostě moc tlačí na pilu. A to občas doslova: Když postavy série Orange Is the New Black v poslední sezóně potřebovaly v zoufalosti naporcovat mrtvolu, sáhli tvůrci po numetalové skladbě Last Resort od Papa Roach s textem „Rozsekej můj život na kousky, zbývá mi poslední možnost“. Aby toho nebylo málo, chvíli poté se při závěrečných titulcích rozezní cynicky roztomilá, ale v tomto kontextu stejně návodná skladba Motherfucker Got Fucked Up od písničkářek Folk Uke.

Podobný problém s doslovností má letošní úspěšný Příběh služebnice (Handmaid’s Tale) od internetové služby Hulu. Drama podle románu Margaret Atwood zachycuje dystopickou vizi Spojených států, ve které jsou zotročené „služebnice“ nuceny souložit se svými „pány“. Tak se totiž fundamentalistický totalitní režim, který smetl Spojené státy, snaží vyřešit problém ekologickou katastrofou způsobené masové neplodnosti. Během seriálu zní SBTRKT s Little Dragon, Jóhann Jóhannsson nebo Nina Simon a hudební dramaturgií se tak tvůrci dozajista trefí do vkusu mnoha posluchačů Radia Wave. Souhru hudby a děje vystihuje díl, ve kterém je jedna z postav potrestána za svůj lesbický vztah zmrzačením pohlavního ústrojí. Scénu doprovází track Fuck The Pain Away od Peaches.

Dorůstající youtubová generace

Vysílání většiny seriálů provází smršť článků s titulky typu „Včerejší díl seriálu XY udeřil hřebíček na hlavičku“. Dává proto smysl, že se tvůrci snaží riskovat s možná až moc doslovnými kombinacemi hudby a obrazu. Občas se to totiž přece jen vyplatí. Jako například v případě seriálu Mr. Robot. Ve finále první sezóny nechal režisér zaznít klavírní coververzi Where Is My Mind od Pixies. V seriálu o osobnostně rozdvojeném hackerovi tak použil odkaz na závěrečnou scénu Klubu rváčů, kde zní původní verze skladby. Ve zbytku seriálu Mr. Robot se objevuje eklektický mix, sahající od Briana Ena po Lupe Fiasca.

Sílící důraz na hudbu je znakem eklektického vkusu generace tvůrců, kteří natáčejí ve světě s nekonečným archivem na dosah v podobě YouTube a streamovacích služeb. Nejvýrazněji se pochopitelně projevuje u mladších tvůrců. Například soundtrack nedávno ukončených Girls vypovídá hlavně o vkusu režisérky a představitelky hlavní role Leny Dunham, případně o příslušnosti ke kulturním táborům, ke kterým se hlásí. Obdobně poloautobiografický seriál Master of None komika Azize Ansariho neoperuje s jazzovou harfenistkou Dorothy Ashby nebo s italskými popovými baladami z žádného vyššího důvodu než proto, že je má rád právě Ansari. Příliš to nezastírá hudební supervizor Bruce Gilbert, který má na svědomí například hudební stránku ceněného seriálu Transparent, režírovaného jeho manželkou Jill Soloway. „Nedokážu vám vůbec říct, co přesně předurčuje, že bude nějaká skladba v seriálu fungovat, pro mě je to v podstatě čistě pocitová záležitost. Prostě to vím,“ říká v rozhovoru pro Flavorwire. Možnosti takřka neomezené zásoby hudby totiž neznamenají, že s nimi všichni pracují nadmíru sofistikovaně. Otázkou ale je, jestli je to vůbec potřeba.