Hudební thriller Whiplash tluče na buben posedlosti
Ačkoli film Damiena Chazella na první pohled spadá do povinné oscarové kategorie „duel dvou protikladných osobností“, nad žánrové souputníky ho nekompromisně povyšuje soustředěnost a intenzita.
Myšlenka napsat a natočit drama z prostředí konzervatoře, v němž by proti sobě stanul nadaný žák a despotický mistr, provází amerického filmaře už několik let a vychází ze Chazellových vzpomínek na středoškolské působení v jazzovém bandu. Whiplash má za sebou obtížnou genezi od ceněného, avšak nezrealizovaného scénáře přes stejnojmenný krátký film, jenž si v roce 2013 podmanil festival v Sundance, až po celovečerní snímek, který třicetiletého tvůrce katapultoval mezi největší současné objevy.
Zaslouženě. I když snímek nepřichází s nijak převratným konceptem, udivuje suverenitou, koncentrací na nosné téma a vypravěčskou dynamikou, která je v jádru mnohem bližší thrilleru než dramatu o dvou osobnostech. Film Whiplash není nijak zvlášť komplexní. Staví proti sobě dva zdánlivě odlišné charaktery – stárnoucího pedagoga fiktivní newyorské Shafferovy konzervatoře Terence Fletchera, který řídí studiový orchestr kombinací psychopatických manipulací a totalitních praktik, a nejistého bubenického novice Andrewa Neimana. To, co zprvu může připomínat střet protikladů, záhy vykrystalizuje do poněkud bizarní synergie ničivého bažení po dokonalosti.
Škola nenávistí
Jedním z klíčových ohledů, v němž se Whiplash vymyká žánrovým škatulkám, je právě narušení iniciační podstaty dramatu o učiteli a žákovi. Zatímco obvykle učitel vede novice k tomu, aby byl lepší a překonal svá omezení, Terence probouzí v Andrewovi především jeho destruktivní, sobecké a bezohledné já. Osvojování bubenických dovedností tak nemá podobu povznášejícího osvícení, ale spíš masochistické „atletické“ dřiny, ničení těla a odvržení osobního života. Vzájemný vztah pak nemá daleko k detektivce, v níž jsou klíčové události a motivace až do konce obestřeny tajemstvím.
Chazelle dokáže poměrně prostý psychologický model povýšit tím, že věci nadbytečně nedoříkává a nechává je viset ve vzduchu v ambivalentních náznacích. Whiplash se do hloubky nezaobírá epizodami, které by ústřední postavy dodatečně polidštily, klíčový souboj se odehrává nad bubenickou soupravou – ve spartánské atmosféře studia. Tam, kde by jiní používali slova, věty a přidané scény, stačí Chazellovi prudká gesta a údery paliček o blány. Tam, kde by ostatní žánrové filmy pracovaly s melodramatem a prodlužovaným napětím, je Whiplash až sociopaticky strohý, odtažitě zaujatý jiskřením mezi hlavními aktéry. Nejde rozhodně o nejvrstevnatější film, ale právě díky uměřenosti a schopnosti obětovat určité složky příběhu působí mnohem sevřenějším a plastičtějším dojmem než ideově a tematicky příbuzná Černá labuť.
S ohledem na úmyslnou redukci osobní roviny můžeme Whiplash bez nadsázky označit za hudební thriller, který je sestavený do posledního úderu přesně jako bubenická sestava, aniž by mu ale chyběla zřetelná múzičnost. Precizní střihová skladba, práce s detailem, energií jazzových standard i s fotogenickou atmosférou poklidně zešeřelého New Yorku není samoúčelnou exhibicí. Je to uhrančivé plátno, na kterém kontrastně vyniknou energické výkony obou hlavních aktérů.
Dosud typově i herecký nevýrazný „babyface“ Milles Teller dovedně kombinuje okouzlující nejistotu, buldočí zarputilost a bezskrupulózní sobectví, aniž by z Andrewa dělal objekt dojetí. Pódium nicméně patří plešaté žiletce jménem J. K. Simmons. Do jisté míry je jeho Terence seriózní verzí spidermanovského šéfredaktora-tyrana Jonaha Jamesona, ale detroitský rodák se dokáže při vší expresivitě a emoční prudkosti vyvarovat karikování. Jeho jazzový Darth Vader má jemné nuance a podobně jako celý film si uchovává jistou šedou zónu, která se vzpírá jasnému zaškatulkování.
Na co si to (ne)hraje?
Občasná námitka „lidí od fochu“, že Whiplash není z hudebního a institucionálního hlediska dostatečně přesný, je asi stejně relevantní jako výkřiky bývalého kanadského kosmonauta, kterého v kinosále rozčílil film Gravitace natolik, že musel být vyveden. Whiplash není dokumentem o swingu / jazzu / amerických konzervatořích, není to film, který by se tvářil, že chce věrně zobrazit veškeré technikálie. Podobně jako znamenitá „soubojová“ dramata Rona Howarda Rivalové a Duel Frost/Nixon používá reálný svět coby volnou inspiraci, ale otrocké lpění na realismu zaměňuje za přijatelnou dramatickou licenci, která nijak neoslabuje sílu a věrohodnost vyhraněných postav (naopak!). Chazella zajímá dynamika manipulace a sžíravá ambice překonávat sám sebe. K tomu opravdu není zapotřebí počítat sudé a liché doby nebo hodnotit bubenickou techniku Millese Tellera.
Naproti tomu stížnosti některých diváků na to, že ve filmu není komu držet palce, jsou naprosto oprávněné. Whiplash se vyvaroval čitelného dělení dobra a zla, když zrod talentu ukazuje jako výbušnou kombinaci osvícení a destruktivity, zaujetí a bezohlednosti. Jako by proti sobě ve zmíněném duelu nenastoupil Frost a Nixon, ale rovnou dva (stejnou měrou fascinující jako odpudiví) Nixonové. Pokud bych si měl vybrat mezi potem, slinami a krví Whiplash a okázale přelétavou meta-anamnézou umělce v Birdmanovi, dám před světly Broadwaye okamžitě přednost setmělým chodbám přiznaně fiktivního Shafferu.
Hodnocení: 85 %
Whiplash
Damien Chazelle, USA, 2014, 107 minut
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
