Hvězda Quadriennale Robert Lepage: Možné světy divadla a filmu

Robert Lepage je osobnost až renesančního ražení, byť světu je znám především jako inovátor na poli divadla a scénografie. Jeho díla (ať už jde o činohru, operu, rockovou show, či multidisciplinární spektákl v rámci moderní cirkusové platformy Cirque du Soleil) zpravidla vynikají jedinečnou vizualitou, postmoderním přístupem k tvarování textu, netradičním řešením scén i odvážným využitím nejnovějších technologií. Mimořádná (a u nás i ve světě povážlivě málo známá) je ale také jeho tvorba filmová. Právě na Lepageových pět dosavadních autorských snímků (k nimž předloni přibyl titul jménem Triptych natočený společně s kolegou Pedro Piresem) ve stručnosti zaměříme naši pozornost.

Lepageův debut Zpovědnice z roku 1995 v sobě obsahuje už mnohé formální i tematické prvky, které jsou pro jeho filmový jazyk typické: vrstevnatý děj, plynulé přechody mezi časovými rovinami, barevnou expresivitu, tekuté pojetí střihu i schopnost kombinovat žánry a předměty zdánlivě nespojitelné. Sugestivní hybrid hitchcockovského thrilleru a antické tragédie předznamenal autorovo vytrvalé tázání se po tom, co utváří a mění lidské osudy; stále preciznější pátrání po tom, jak individuální paměť ovlivňuje kolektivní identitu a naopak jak kolektivní paměť formuje identitu jedince. Mnohé z motivů se tu navíc vážou ke kulturně-politickému kontextu provincie Québec, s jejímž historickým vývojem jsou Lepageovy filmy neodmyslitelně spjaty.

Platí to především pro jeho druhý snímek Detektor lži (1996) a následující Nô (1998) – oba filmy navíc spojuje fakt, že jsou adaptacemi původní Lepageovy divadelní hry. Oba vyžadují aktivního diváka, který je citlivý k titěrným detailům a je ochoten spolu s protagonisty skládat z jednotlivých útržků celkový obraz. Struktura těchto filmů může dokonce vzdáleně evokovat plátna kubistických malířů: stejně jako oni také Lepage pracuje s prostorovou koncepcí díla a zobrazuje události svého filmu nikoli jen z jedné perspektivy, ale hned z několika úhlů pohledu.

Aleš Stuchlý a Robert Lepage|foto: Aleš Stuchlý

Ústředním tématem Detektoru lži je odhalování naší (ne)schopnosti zjistit o sobě pravdu a odpovědět si na otázku, kým ve skutečnosti jsme. Toto pátrání zde však má pro Lepage osobní, traumatizující kontext: v roce 1980 byla zavražděna herečka France Lachapelle; Robert Lepage našel tělo, dlouho figuroval jako hlavní podezřelý, a proto musel v průběhu vyšetřování podstoupit test na detektoru lži, jehož výsledek mu však policie nikdy nesdělila. Prostřednictvím hrdiny snímku jako by se autor ptal: je detektor lži z podstaty i detektorem pravdy, nebo spíše traumatizujícím prostředkem nátlaku k vynucení přiznání?

Neméně naléhavé otázky klade i film Nô, který je nejen osobním příběhem politicky i sociálně marginalizovaného páru (nezávislé herečky Sophie a sympatizanta militantního separatistického hnutí Michela), ale svého druhu také historickou sondou, jež se snaží pochopit smysl událostí tzv. Říjnové krize roku 1970 – ironickým pohledem na dějinné mýty a zároveň interpretací lokální historie Québeku. Události intimního charakteru zde fungují jako metafory politické situace, zatímco všední život tu zrcadlově odráží archetypální svět umění. Lepage za tímto účelem využívá principy frašky, v níž jsou obě hlavní figury vláčeny vírem okolních událostí. Výsledkem je jakási shakespearovská „komedie omylů“, jejíž mechanismus dává do pohybu permanentní konfrontace prostředí i kulturních tradic (Québec vs. Japonsko), ale také Lepageovo symbolické zacházení s jazykem, časem a barevnými kódy.

Lepageův čtvrtý snímek Možné světy (2000) se jeho dosavadní filmové tvorbě v několika ohledech významně vymyká: je to jeho první film podle předlohy jiného autora, jde o jediný režisérův snímek v angličtině a také o jediný jeho titul, který se částečně odklání od tradičních québeckých témat. Scénář Možných světů je totiž volnou adaptací stejnojmenné divadelní hry torontského matematika a dramatika Johna Mightona, která se pokouší invenčně propojit světy umění (resp. poezie) a vědy.

Film je založen na extravagantní premise: jedenačtyřicetiletý finanční poradce s mimořádným matematickým nadáním, který je ve svém bytě nalezen zavražděný, a navíc s chybějícím mozkem, dále prožívá svůj život v několika paralelních světech, jež konstruuje jeho vědomí. V nich potkává svou femme fatale Joyce, s níž se stále dokola seznamuje, rozchází a zase schází. Na rovině žánru jde o mix detektivky, morality a vědecko-fantastického příběhu, ovšem Lepage se tu opět soustředí především na fragmentární strukturu, poetický výraz a filozofické přesahy a pravidla zmíněných žánrů blahosklonně ignoruje. Lepageova díla lze, jak vidno, jen stěží nazvat přímočarými, přesto je za nimi cítit rozkoš z vyprávění, hravost a subtilní smysl pro humor.

Zatímco v Možných světech je život redukován na neurologický experiment, v Lepageově vrcholném snímku Odvrácená strana Měsíce (2003) je existence člověka pojímána jako srážka přízemní každodennosti a nadpozemských konceptů, které nás z této všednosti osvobozují. V pořadí pátý snímek québeckého solitéra je rovněž divadelní adaptací – tentokrát stejnojmenného monodramatu, které Lepage napsal ve spolupráci s dramatikem Adamem Nashmanem.

Kromě toho, že Lepage poprvé hraje ve svém vlastním snímku (a rovnou dvojroli), poprvé také experimentuje s digitální HD technologií, aby evokoval svět pocitů senzitivního hrdiny Philippa, který se už léta marně snaží prorazit se svými vědeckými teoriemi o vesmíru a jeho výzkumu. Ve svých čtyřiceti letech pracuje jako telefonista v jednom z québeckých deníků, je osamělý a uzavřený; zatrpkl z kontinuálního zklamání, a protože je navíc plný předsudků, neudržuje ani vztah se svým homosexuálním bratrem. Jejich vzájemná ukřivděnost, zahořklost a zároveň despekt k druhému vtipně odráží ve filmu tematizovanou rivalitu amerického a sovětského vesmírného programu i dějinné paradoxy této mezikontinentální spolupráce. Stejně tak i k Zemi přivrácená a od Země odvrácená strana Měsíce tu zrcadlí rozporuplnost lidské duše – Lepage jako by tu chtěl zdůraznit fakt, že i člověk má svou druhou, kontaktu mnohem méně vystavovanou polovinu tváře, pokrytou mnohonásobně větším počtem kráterů neodpuštěných chyb a nezhojených zranění.

Hvězda Roberta Lepage na kanadském chodníku slávy|foto: Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 Unported

Dosud nejkomplexnější film kanadského génia, košatě využívající planetární metaforiky, má podmanivou moc provést s divákem to samé, co si v jeho závěru po zásluze užívá Philippe. Ten poznal, že i důkladná (sebe)reflexe je bez vůle ke změně k ničemu, a za zvuků Beethovenovy Měsíční sonáty nečekaně překoná zemskou gravitaci. „Země je sice kolébkou člověka, ale člověk přece nemůže strávit celý život v kolébce,“ řekl kdysi ruský vědec Konstantin Ciolkovský a Lepage mu dává za pravdu tím, že stvořil film jako pomoc všem lidem, na něž toho život naložil příliš mnoho. Odvrácená strana Měsíce je oslavou stavu beztíže – doslovně ve formě absence gravitace, ale také alegoricky, coby schopnosti nadhledu nad sebou samým.

Na Lepagem neustále kladené otázky o identitě člověka, o tom, kým doopravdy je, pak Odvrácená strana Měsíce v daném kontextu nabízí (zcela příznačně) dvě odlišné odpovědi propojené s průběžně akcentovaným tématem narcismu. Zatímco Philippe se domnívá, že veškerého vědeckého pokroku bylo dosaženo zásluhou pragmatického egoismu, ambicióznosti a sobectví jednotlivců, jeho akademičtí oponenti to vidí zcela opačně: podle nich lidstvo dosáhlo významných objevů především díky nutkavé potřebě pochopit zákonitosti našeho světa, bez níž bychom neměli vědu, ani umění, jež upozorňuje na naše nedostatky a obnažuje jizvy po ranách, které oslabily naši sebeúctu. Film sám nám ale zároveň ukazuje, že snaha o pochopení věcí se občas může se sobectvím spojit; že sebestřednost jako základní vlastnost člověka může podat platné svědectví o jeho existenci, i když spolu s tím nese velké riziko života v pýše a sebeklamu (před vynálezem teleskopu se lidé také domnívali, že Měsíc je odrazem Země).

Zatímco tedy lidé – přesvědčení o své mezigalaktické jedinečnosti – vytrvale hledají dokonalost a stále se poměřují, Lepageovy filmy jako by ji jen tak mimochodem nacházely. K autorskému narcismu mají nicméně daleko: mnohem spíše přichází s nadějí, že se člověk nechce v zrcadle umění pouze zálibně zhlížet, ale touží především po tom, lépe sám sebe poznat.