Jak Roland Emmerich ve filmu Den nezávislosti: Nový útok zachránil svět a nikdo mu nepoděkoval
Mistr devadesátkové katastrofické pompy Roland Emmerich se vrací s filmem, který v čase nezamrzl, ale rovnou umrzl.
Německý megaloman, liberál a člověk, který nerežíruje na zakázku, ale své snímky nabízí studiům jako hotový produkt. A všichni přesně vědí, co od něj čekat. To je šedesátiletý expatriot Roland Emmerich, který navzdory německému pasu definoval americký katastrofický velkofilm 90. let. Byl to právě jeho Den nezávislosti, který v roce 1996 ohromil nadupanou trikovou podívanou, plnotučným vlastenectvím a hláškujícím Willem Smithem a výrazně definoval blockbustery druhé poloviny dekády. Zatímco se ale kinematografie rychle měnila a zkoumala nové modely heroismu, Emmerich jako by si založil vlastní destrukční ligu a časovou kapsli, ve které se možná mění tváře, ale důraz na neměnné schéma zůstává.
Ať už planetu devastuje rasa hmyzích žokejů, rozzuřená megapříšera, Golfský proud, nebo mayské proroctví, Emmerich klade důraz na pevné pouto ras a národů a neproblematický model spojených států lásky a tolerance, které porazí externí zlo. Čím uhozenější byly Rolandovy kataklyzmatické vize, tím víc zdravé sebereflexe jeho filmy obsahovaly. V případě snímku 2012 už se dokonce dalo mluvit rovnou o sebeparodických pasážích. To je ovšem jen spodní proud Emmerichovy tvorby – na povrchu jde o filmaře pevně přesvědčeného o tom, že ztělesňuje realistický protipól dominantní superhrdinské produkce; že je zastáncem „malého člověka“ ve věku herojů větších než život sám.
V případě pokračování Dne nezávislosti to zní jako naprostý paradox. Popravdě, tenhle sequel nejvíc vystihují dvě scény – když lehce popletený stařec nabízí svou knihu „Jak jsem zachránil svět“ se slevou kolektivu katatonických důchodců a když se vlasatý profesor probere po dvaceti letech v kómatu a okamžitě se pustí do boje s mimozemšťany, jako by od původního filmu uplynulo sotva pár minut. To je Den nezávislosti v kostce. Film s přispalou, už trochu stařecky neobratnou režií, která zápolí s rytmem, vedením herců i s všudypřítomnými greenscreeny, které v čase trikového perfekcionismu rušivě trčí za lidskými aktéry. Film naprosto tvrdohlavě zamilovaný do přežitých vypravěčských schémat, kterým sice nechybí komerčně plodný multinárodnostní aspekt, ale citelně jim chybí charisma Willa Smithe i naivní étos 90. let, kdy hrdinové mohli být hrdiny a nestydět se za to.
Filmy Rolanda Emmericha jsou vedle postele Kanyeho Westa zřejmě posledním místem na zeměkouli, kde se může v míru a porozumění potkat americký yuppík, australský surfař, neteř čínského generála, africký diktátor s mačetami, nerudný židovský penzista, postarší gayové, bývalý americký prezident a intergalaktická mluvící koule. Nahlíženo kriticky jde o ideologickou i formální filmovou veteš, mauzoleum obsazené zčásti herci za zenitem a zčásti herci, kteří nikdy žádný zenit nezažijí. Nicméně právě v tomhle grandiózním minutí se s trendy spočívá tajemství Emmerichovy zábavnosti. Na hraně sebeironie a ztráty soudnosti posílá do světa neuvěřitelně drahou podívanou, která působí, jako by se čile probrala z dlouhého kómatu a okamžitě zahájila plamenný projev k lehce apatickému publiku.
Navzdory snaze podchytit všechny podstatné regiony současného filmového trhu je Den nezávislosti oživlý relikt 90. let a jejich bezproblémové katastrofické zábavy. Svým futuristickým laděním a okázale naznačovanou možností vzniku galaktické ságy sice Emmerich nadbíhá současné poptávce po seriálových narativech, ale Nový útok může dobýt skutečně jen srdce staromilských recesistů. Trilogie se tak nejspíš neuzavře. Při odchodu z kina mi to nicméně bylo namouduši líto. Není nad starej dobrej ohňostroj…
Hodnocení: 10–100 %
Den nezávislosti: Nový útok (Independence Day: Resurgence)
Roland Emmerich, USA, 2016, 120 minut
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
