Kultura On Air13. září  2012 v 13:30  

Je to jen vítr: V houštině strachu

Z filmu Je to jen vítr - Foto:  Artcam

Z filmu Je to jen vítrFoto:  Artcam

Snímek Je to jen vítr, v němž se Bence Fliegauf odklání od abstraktních konceptů směrem k nekonvenčně pojaté sociální problematice, reflektuje vražedné útoky na Romy, které se odehrály v Maďarsku v letech 2008–2009.

Autor tu zachycuje jeden den ze života romské rodiny v atmosféře strachu z útoku neonacistů a za pomoci radikální formy před nás staví dosud nejrelevantnější film na ožehavé téma rasismu. (Není bez zajímavosti, že během Fliegaufova triumfu na berlínském festivalu vyslalo maďarské Ministerstvo spravedlnosti na přehlídku svého zástupce Zoltána Baloga, který má ve vládě na starosti politiku integrace a rovných příležitostí. Ostatně, v únoru jsme se věnovali i této bizarní kauze.) 

Ačkoli film může zdánlivě budit dojem dokumentárního záznamu někdejších událostí, ve skutečnosti jde o vytříbeně naturalistické a v každém ohledu promyšlené drama, které – navzdory své záměrné pomalosti a dějové vyprázdněnosti – vytrvale stimuluje divákovu pozornost. Fliegauf natočil snímek prostý jakéhokoli démonizování, stereotypů a ovšem i dramatického oblouku – místo dějových zákrut či pitoreskních výjevů ze života romské komunity nám předkládá chytře strukturovaný záznam všedních událostí, které až díky postupně odhalovanému kontextu a důkladné práci s kumulací detailů získávají náležitě děsivý rozměr. 

Z filmu Je to jen vítr - Foto:  Artcam

Z filmu Je to jen vítrFoto:  Artcam

Autorův přístup je čistě pozorovatelský, a přitom rafinovaný a plný náznaků: právě díky této důsledně dodržované metodě disponuje Fliegaufův sugestivní film tak silným vnitřním napětím. Zcela v duchu režisérových předchozích ambientních konceptů zde až na několik sporadických tónů nezazní žádná hudba – o to preciznější je však samotná zvuková stopa, která důmyslně zúročuje také živel, jež dominuje názvu snímku. Nervní, fyzické snímání ruční kamerou (využívající výhradně přirozené světlo) navozuje i ve scénách z plenéru pocity klaustrofobie a ještě umocňuje plynule narůstající tenzi. Maximální akcent je tu kladen na vykreslení atmosféry, jež v dané komunitě vládne – na fakt, že ohroženi jsou zde všichni bez ohledu na to, jakou míru „přizpůsobivosti“ jejich chování vykazuje. 

Fliegaufův manifest lyrického realismu – částečně evokující jak díla argentinského minimalisty Lisandra Alonsa, tak především syrová sociální dramata bratří Dardenneových – nabízí přes svou enigmatičnost spoustu konkrétních podnětů: klade si otázku, kam až je společnost ochotna zajít v toleranci násilí a rozviřování vášní, pátrá po aktuálních projevech institucionalizovaného rasismu. Je to jen vítr je mistrovské dílo plné neartikulovaného strachu, jehož vyvrcholení a strohá koda mají ve své úspornosti bezmála drtivé parametry. 

Z filmu Je to jen vítr - Foto:  MFF KV

Z filmu Je to jen vítrFoto:  MFF KV

Není žádnou novinkou, že Fliegaufovy snímky jsou zcela specifickým požitkem pro oko i ucho. Sonické koláže složené z terénních nahrávek a repetitivních elektronických ploch hrají v jeho díle stejně důležitou roli jako výtvarně precizní obrazové kompozice. Igor Stravinskij jednou řekl: „Hudba je pro nás nejlepším způsobem, jak vstřebávat čas“. Je to jen vítr je důrazným připomenutím faktu, že o Fliegaufových úchvatných filmech platí do značné míry to samé. 

Hodnocení: 100% 

Autor:  Aleš Stuchlý
 

Nové články v rubrice

Anketa

 

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2014 Český rozhlas