Jen Bůh odpouští: Vejdi do prázdna (a zůstaň)

6. červen 2013

Snímek Drive udělal z dánského režiséra Nicolase Windinga Refna mezinárodní hvězdu. Jeho nový film Jen bůh odpouští, před pár týdny uvedený v soutěži prestižního festivalu v Cannes, ovšem vzbudil mezi publikem i kritikou značnou kontroverzi. Právem.

Ať chceme nebo ne, jedním z nezanedbatelných faktorů při procesu, během nějž si utváříme názor na umělecké dílo, je (vedle momentálního rozpoložení) také míra a podoba našich očekávání. V případě aktuálního snímku Jen Bůh odpouští dánského solitéra Nicolase Windinga Refna to platí dvojnásob – po strhující studii civilního heroismu v nečekaném hitu Drive totiž sebevědomý tvůrce sestupuje hlouběji do infernálních hlubin a svému publiku servíruje chladně oddramatizovanou podívanou, která je odvážným vykročením proti diváckému pohodlí. A něco takového se většinou moc neodpouští.

Refn vždycky byl (a nejspíš vždycky bude) trochu arogantní dětina a sebestředný estét, ale jedno mu nelze upřít: je totální perfekcionista, který si umí vybrat své vzory a s jejich vynálezy svérázně pracovat. V případě dějově vyprázdněného morytátu Jen Bůh odpouští autor přijal za své nejen fluorescenční design a nekompromisní přístup k zobrazování násilí Gaspara Noého a surreálně magické, zásvětní vize Alejandra Jodorowského nebo Davida Lynche; jeho záměrně odpsychologizovaný, do nočního Bangkoku zasazený snímek lze (i díky četným samurajským referencím) číst také jako poctu asijským žánrovým titulům z dílny Seijuna Suzukiho a dalších klasiků. Ačkoli by se mohlo zdát, že Refn zkrátka nemá invenci a radikalitu zmíněných tvůrců a v jejich vynálezech se pouze sebezálibně shlíží, není to tak docela pravda: jeho tvůrčí metodou je pečlivá syntéza, z které se rodí specifický styl; styl plný apartních fetišů, a přece v lecčems unikátní.

02903316.jpeg

Prostinký, až k hranici zenového cvičení zpomalený příběh pomsty, který v sobě ukrývá oidipovský motiv i archetypální linii o dvojjediné podstatě Boha a Ďábla, stojí a padá výhradně s Refnovým až fanatickým důrazem na formální dokonalost, vizuální brilanci a uhrančivou atmosféru. Koncept filmu jako procházky galerií plnou děl starých mistrů umocňuje hypnotická šerosvitná kamera plující klaustrofobickými koridory, explicitně násilné scény pojímané v ambiciózních širokých záběrech i fantastická práce s odstíny barev (dominantní tmavě rudá, zelená a modrá). Do posledního detailu promyšlená je nejen výtvarná podoba, ale i výsledný sound design, který chytře kombinuje ultrarealistické prvky (zvuk tasené čepele), narkotické zvukové efekty a hudbu v rozpětí od scénických aranží přes sentimentální asijské love songy až po komorní klavír a výhružný elektronický tep. Refn si je ovšem dobře vědom síly ticha a stejně rafinovaně nakládá jak s neslyšeným a nevyřčeným, tak i s tím, co v obraze ponechá, a kde vyzve na zteč divákovu vlastní imaginaci.

02903318.jpeg

Umanutý, v něčem jistě až škodolibý snímek Jen Bůh odpouští je jakýmsi osobním vymýtáním (narážky na komplikované těhotenství, kterým během natáčení prošla Refnova manželka) – manýristickým požitkem pro smysly, jež zklame všechny, kterým záleží především na příběhu a upřednostňují rovnováhu obsahu a provedení. S vědomím znalosti autorova dosavadního díla je navíc celkem zřejmé, že Refn se ve své novince trochu opakuje a radikální postupy známé z jeho psychedelického krváku Valhalla Rising příliš nerozvíjí. Pro spoustu diváků bude jistě problémem i fakt, že film disponuje jakousi chladnou krásou, kterou je snazší obdivovat, než si ji zamilovat a emočně prožít. Typické je v tomhle ohledu využití postav, z nichž žádná nebudí valné sympatie: Kristin Scott Thomasová i na malé ploše exceluje v roli matky – afektované arogantní zmije, Ryan Gosling jako Julian dává ve své náměsíčné kreaci nový rozměr adjektivu „stoický“ a enigmou zůstává i Vithaya Pansringarm coby démonický, sadisticky orientovaný anděl pomsty se zálibou v karaoke.

Jenže k Refnovi tahle estetika povrchu, záliba v neproniknutelných hrdinech a zvláštní balanc mezi poctou a sebeparodií vždy patřila – litovat tedy lze jen toho, že jeho nový film přes všechny kvality chvílemi působí tak trochu jako „nedochůdče“ velké formální invence. Přesto ale dokáže být v některých scénách naprosto opojný a navzdory masivnímu audiovizuálnímu arsenálu i nečekaně výmluvný a subtilní (scéna s mimoděčným pohybem postiženého dítěte, Julianova luxusní „večeře snů“ s milenkou a matkou).

02903317.jpeg

Mezi moje nejoblíbenější tituly z Refnovy nevyrovnané filmografie patří adekvátně přeludná adaptace románu Huberta Selbyho Jr. Fear X (2003). Halucinacemi zmítaný hrdina, člen bezpečnostní služby Harry Cain v podání Johna Turturra, se v jednom z kulminačních bodů příběhu ocitne ve výtahu, kterým doufá sjet do přízemí budovy; když se však mechanické dveře otevřou, oněmělý Harry zůstane zírat na nekonečnou vodní hladinu. Podobnou schopnost transportovat nás na zcela nečekaná místa (nejen) v naší hlavě a přinutit nás k fascinovanému hledění má i Refnův nový film: vody, do kterých nás tak sugestivně láká, jsou možná nehostinné a mělké, ale zároveň i neobvykle osvobozující.

Hodnocení: 75%

Spustit audio