Jiří Thýn v galerii Hunt Kastner zkoumá možnosti abstrakce ve fotografii

Jiří Thýn na právě probíhající výstavě pokračuje v tématu zkoumání možností abstrakce ve fotografii, kterému se ve své tvorbě věnuje intenzivně poslední tři roky. Jako stěžejní prvek, který má pomoci abstrahovat formu obrazu, a zesílit tak jeho kompoziční složku, si v tomto případě zvolil Thýn řez, kterým narušuje čistý papír i fotografie převzaté z médií. Čisté a současně brutální linie průřezů mu pak umožňují drobné prolamování plochy a jemné ohyby, které do obrazu vnáší prostor. Takto manipulované fotografie pak autor znovu přefocuje, a komplikuje tak divákovo naučené vnímání fotografie jako převodu trojdimenzionální skutečnosti do dvojrozměrné plochy.

Přestože fotografie, které může divák vidět na projekci v poslední části galerie, a fotografie vystavené v její první místnosti pracují s podobným principem autorského zásahu, vyznívají díky podkladu, do kterého umělec vstupuje, dost odlišným způsobem. Precizně nasvícené, prořezávané kompozice na bílém papíře, které běží za sebou na videu v zatemněné místnosti, vypadají spíše jako jakýsi formální trénink pro další vystavené práce. Thýn je v komponování nesmírně suverénní a i pomocí prostého řezu do bílé plochy je schopen vytvářet dost působivé obrazy.

Logo|foto:Český rozhlas

Vstoupí-li ale do procesu převzaté fotografie, získává tato technika nový rozměr. Celkem pochopitelně je pak nejpůsobivější v kombinaci s obrazovým podkladem, který zachycuje nějaký prostor. Zvláště ve spojení, s ním totiž vyniká jeho křehkost, když se díky na první pohled nepříliš viditelným zásahům onen prostor rozpadá a prolamuje způsobem, který pro fotografické médium není vůbec přirozený.

V souvislosti se svými studiemi abstrakce mluví Jiří Thýn mnohem raději o fotografii nenarativní než abstraktní, protože úplná abstrakce není ve fotografii, která vždy bezvýhradně vzniká jako odraz skutečnosti, vlastně nikdy možná. Je ovšem otázka, nakolik se dá s touto premisou tak automaticky pracovat i v době digitální fotografie, která je z principu od té klasické tolik odlišná a zasloužila by si jistě vlastní zkoumání, do kterého se ale umělci pouští zatím spíš zřídka a často jen na povrchu.

Thýn na výstavě kromě projekce a manipulovaných fotografií vystavil také jeden kovový objekt, jehož tvary korelují s tvary řezů vedených fotografiemi. Touto sochou pak vystoupil z oné plochy, do které zpětně vsadil všechny ty zlomy a ohyby z přefocených obrazů. Přesto ale objekt na výstavě působí spíš jako gesto, kterým jako by chtěl autor vykročit z fotografické expozice blíž k instalaci, která je pro něj v poslední době nejčastějším médiem.

Oproti mnoha jiným umělcům na současné české scéně má Jiří Thýn jedno obrovské pozitivum. I v oblasti experimentu nebo konceptu se pohybuje s nesmírnou důsledností a své zkoumání dokáže podat formou, která je dotažená, čistá a udrží divákovu pozornost. To se mu daří i v galerii Hunt Kastner na Žižkově, jejíž návštěva nabízí ideální způsob, jak se seznámit s jeho aktuální tvorbou.

Jiří Thýn v galerii Hunt Kastner: Vědomí jako základní předpoklad I a II|foto:oficiální Facebook Hunt Kastner